Ahoj Merylko, 

pamatuji se na období, kdy naše manželství bylo v krizi. Manžel se začal oddávat alkoholu se svými kumpány z práce (spíš kumpánkami), chodil domů kolem 2.- 5. ráno, vždy úplně „na šrot“, a já si připadala jako služka, akorát tak dobrá na vaření a uklízení... O to větší šok to byl, že celá situace vznikla ½ roku po svatbě. Bydleli jsme spolu už 3 roky, takže žádná větší změna nenastala.  Dodnes nevím, co ho to popadlo, a možná jenom díky tomu, že to bylo tak krátce po svatbě,  jsme vzniklou situaci neřešili rozvodem, i když jsme se jenom hádali, v podstatě denně.  Jeho pití a flámování trvalo asi ¾ roku... 

Byla jsem strašně nešťastná,  psychicky úplně vyčerpaná, a tak se asi po 3 měsících přihodilo, že jsem se zamilovala do kolegy z práce. S ním jsem měla pocit, že žiju „naplno“. Vyhovovali jsme si naprosto ve všem – stejné zájmy, názory, sex byl nejlepší, co jsem kdy zažila. Byla jsem opravdu šťastná, jak jen může člověk být. Chodili jsme spolu na výstavy, sportovat nebo jeli na výlet, nejednalo se pouze o sex. I když jsme se viděli 5 dní v týdnu, někdy i o víkendu, vůbec jsme se neomrzeli. 

Náš vztah trval už  rok, když nám vedení oznámilo, že firma má finanční problémy a musí jít do konkurzu. V té chvíli se ve mně krve nedořezal – konec práce, konec všemu.

Byl tady totiž „drobný“ problém – on byl stejně jako já ve svazku manželském, ale ještě ke všemu měli 2 děti.  Nastal den D a my se loučili. Držel mě tenkrát za ruce, koukal se do očí a říkal: „Neumím si to bez tebe představit.“ A v očích měl slzy. Já to cítila úplně stejně a věděla, že by stačilo kývnout a rozvedl by se. Jenže nikdy bych nebyla mrcha, která vzala dětem tátu, a proto místo „Tak se rozveď!“  ze mě vypadlo pouze „Já taky ne...“. Koulely se mi slzy po tvářích a já měla pocit, že nemám pro co žít. 

Ten večer jsem se dlouho do noci procházela Prahou a nechala volně plynout myšlenky.  Asi to tak mělo být – manžel v té době sekal už několik měsíců dobrotu, nepil, začal mi doma pomáhat, nosil kytky... Moc se snažil a mně ho bylo líto, že už mu neumím a ani nechci dát ze sebe tolik, jako dřív.  Jak se říká, všechno zlé, je pro něco dobré.  Díky vztahu s milencem jsem už přesně věděla, jaký vztah chci, co mi v tom našem chybělo.  Začali jsme od té doby na manželství dost pracovat a teď máme pohodový a hezký vztah, který trvá už 12 let. 

P.S.:  Ten večer, kdy jsme se loučili, dávali pozdě v noci Madisonské mosty. Úplně mě dostala závěrečná scéna, kdy hlavní představitelka sedí v autě se svým manželem, drží v ruce kliku od dveří a ve vedlejším pruhu sedí v autě její milenec a čeká, jestli k němu nastoupí. Jak já jí rozuměla, při pohledu na spícího manžela a myšlenkama úplně někde jinde... Brečela jsem tehdy několik hodin a řekla si, že začíná nová etapa mého života a brečením nic nespravím... ale dodnes, ve skryté části mého srdce je místo, které patří jenom jemu.

...a ještě malý dovětek – potkali jsme se asi po 4 letech při nákupech a šli na kávu. Zprvu bylo nezávazné tlachání, když vtom se mi podíval, jako tenkrát, do očí a řekl „Kdybys tenkrát chtěla, tak jsem od rodiny odešel.“ Začala jsem cítit, jak se stará jizva v srdíčku začíná nebezpečně otvírat, tak jsem ho jenom pohladila, dala pusu na tvář, řekla „Já vím.“ a odešla. Číslo mobilu, které mi dal, jsem nikdy nepoužila... 

Hannah 01

Milá Hannah, tvůj příběh mě opravdu dojal. Někdy nám ta láska ale dává zabrat, co? Ach jo... Přeju ti hodně štěstí.... :o)))

A ještě k filmu Madisonské mosty... schválně, proč myslíš, že můj nick je zrovna Meryl? :o))

Díky za tvůj příběh... měj se moc hezky.

Reklama