K něčemu se musím přiznat. Nikdy jsem neměla ráda matematiku. Při sebemenších náznacích logického uvažování typu: když vlak A vyjede nějakou rychlostí a vlak B jinou rychlostí, který z nich tam bude dřív, jsem se vždy otřásla hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem opustila školu, jsem si s radostí uvědomila, že už se s něčím podobným nikdy nesetkám.

 

Úspěšně jsem se tomu vyhýbala, a to až do podzimu loňského roku. Věta: „Ty neznáš Sudoku?“, se pro mě stala osudnou.

Já – odpůrkyně matematiky a čísel – jsem se poprvé setkala s mřížkou rozdělenou na devět čtverců s devíti okénky. Nevěřícně jsem na ni dívala a postupně se dozvídala, v čem spočívá princip této hry. Bylo to zdánlivě jednoduché. Šlo o to, pár již vepsaných čísel doplnit dalšími, aby každý čtverec, každý řádek a každý sloupec obsahoval čísla od jedné do devíti. Žádná číslice se však ve sloupci, řádku ani čtverci nesměla objevit dvakrát.

 

V posteli i na záchodě

 

Nad prvním Sudoku jsem strávila asi tři hodiny. A pak už se to dá nazvat jedině posedlostí. Brala jsem si Sudoku do postele, než jsem šla spát. K televizi, když běžely reklamy. Na záchod, když… S každým dalším vyluštěným rébusem jsem se vrhala do dalších. Odložila jsem oblíbené knížky a čuměla (jinak se to opravdu nedá nazvat) do čtverečků.

 

Vyplňovala jsem Sudoku i ve spaní, řada čísel od jedné do devíti se mi neustále dokola v hlavě promítala. Nakonec to dospělo do takové fáze, že když přítel (se stejnými náznaky závislosti) vyluštil rébus dříve než já, byla jsem na něho vzteklá. Nebrala jsem v potaz fakt, že z matematiky měl na škole vždy jedničku a logické uvažování, na rozdíl ode mě, mu jde.

 

O Vánocích nastal zlom. Pod stromkem jsem objevila dvě knížky Sudoku a také dvě „normální“ knížky. Omlouvám se těm, kteří doufali, že mě jako čtenářku potěší. Dřív jsem totiž otevřela ty s poloprázdnými mřížkami. Neměla jsem to dělat!

 

Zjistila jsem totiž, že existuje i možnost místo číslic doplňovat písmena (od A do I) a také jsou různé úrovně obtížnosti. To mě zaujalo. Jednoduché jsem okamžitě přeskočila a pustila se do těch, které byly nazvány „pro mistry“. No, přiznám se vám, asi se budu, ač nerada, muset o pár úrovních vrátit. Přece jen několik let záměrně opomíjené logické myšlení si vybralo svoji daň.

 

Alzheimer bez šance

 

Moje závislost nakonec dospěla až do takové fáze, že jsem na internetu nechodila na své oblíbené stránky, ale hledala jsem si informace o Sudoku. S přítelem jsme objevili program, kam stačí zadat číslice, které máte v mřížce vyplněné, a za několik okamžiků se dozvíte, zda je Sudoku řešitelná či nikoliv. Trochu jsem byla zklamána, když jsem zjistila, že větší obtížnost spočívá v tom, že už číslice (případně písmena) nejsou odvozena logikou, ale musíte, pokud máte na výběr dvě čísla, prostě jedno zkusit. Nevěřícně jsem se také dívala na zcela prázdnou mřížku, kde máte možnost si vytvořit zcela vlastní rébus.

 

Tato hra má kořeny ve starém čínském hlavolamu Lo-šu a údajně podporuje paměť, mozkovou činnost, a dokonce se díky ní předchází chorobám, jako je Alzheimer. Sudoku vymyslel Howard Garnes v roce 1979 a publikoval ji pod názvem Number Place. Své velké obliby se dočkala v Japonsku, odkud se později vrátila zpět pod názvem Sudoku.

V roce 1997 si jí povšiml Novozélanďan Wayne Gould, jenž nejen propadl řešení rébusu, ale také vyvinul program, který dokázal hlavolamy generovat. Program bezplatně nabídl v roce 2004 londýnským The Times. A začalo šílenství…

 

To šílenství postihlo i mě. Vždy jsem hromadným „panikám“ unikala. Sudoku mě však dostalo. A co vás? Jestli ještě Sudoku neznáte, mám jednu radu. Než se poprvé jen na pět minut zahledíte do poloprázdné mřížky, pořádně si to rozmyslete!

 

Reklama