Maminka Jana si neví rady se svou tříletou dcerou, která si záměrně ubližuje, když není po jejím. Nepomáhají domluvy ani snaha odvést pozornost jinam. Kde udělala jana chybu? Může to zvládnout sama, nebo má vyhledat odbornou pomoc? Na to jsem se zeptala psycholožky.  

Dívenka je vychovávaná s láskou a péčí jedináčka, a v tom bude možná zakopaný pes. Maminka je někdy tak úzkostlivá ve výchově, že chce, aby holčička byla spokojená za každou cenu. Vychází jí maximálně vstříc, takže se jí ptá, co chce papat, co si chce obléknout, kdy chce jít na procházku, místo aby jí dala řád a tyto věci určovala sama.

Když se pak malé něco nelíbí a maminka se postaví na odpor, dcerunka si trhá vlasy, bije hlavou do zdi, nebo se škrábe do krve.

Tyto záchvaty zuřivosti a sebedestrukce jsou poměrně časté a maminku pochopitelně znepokojují.

Co doporučuje Mgr. Radana Rovena Štěpánková?

b„Je třeba naučit dívenku přijímat omezení a hranice. Ve dvou až třech letech dochází k formování ega a dítě zažívá ten pocit oddělenosti a potřebuje se přijmout své místo, to znamená přijmout i to, že není ředitelem zeměkoule, ani domácnosti, ani rodičů.

Mamince doporučuji  trpělivost a důslednost.

Dítě si v tu chvíli vzít na klín, poskytnout klid a bezpečí – fyzicky zabránit autoagresi, počkat až záchvat přejde a v klidu vysvětlit, že tak to prostě je, že sebeubližování nepřinese nic dobrého.

Psychika je komplikovaná záležitost. Pokud maminka má  pocit, že vše dělá a situace se nezlepšuje, doporučuji ji jí, aby se věnovala podstatě např. rodinných konstelací a kineziologii.“

Čtěte také:

Reklama