Reklama

 

 

Známe se od střední školy. Trochu tichá, někdy až zakřiknutá holka. Nikdy jsem si jí moc nevšímala, až jsme se potkaly na jedné vernisáži. Daly jsme si vínko a najednou zjistily, že máme obdobné zájmy – výtvarné umění, film, divadlo, fotografování. Shodly jsme se v názorech na malíře, měly stejné oblíbené filmy, četly kritiky na divadelní hry, pak je posuzovaly ze svého vlastního hlediska, chodily spolu fotit, potom trávily spoustu času v černé komoře, kde jsme vyvolávaly naše, podle nás, dokonalá umělecká díla.

 

Jejím snem bylo studium režie na FAMU, já byla realističtější. Mít solidní práci, která mne uživí, a umění si nechat jako koníčka. Vysmívala se mým „nízkým cílům“ a připravovala studijní film pro přijímací zkoušky. Pomáhala jsem jí ze všech sil, ale už při čtení scénáře jsem musela tiše zkonstatovat, že její schopnosti na to nestačí. Tvůrčí invence žádná. Prostě slátanina. Nechtěla jsem ji odradit v jejím nadšení. Dokonce jsem sehnala studenty herectví, kteří za hubičku ve filmu hráli. Možná se dalo něco vylepšit – dialogy byly jak z nepovedené červené knihovny, příběh se mohl pozměnit, chyběla závěrečná scéna - film prostě najednou skončil.

 

Na školu ji samozřejmě nepřijali. Při jejím nadšení bych předpokládala, že to nevzdá, pořád s legrací prohlašovala, že je „umělkyně“. Radila jsem jí změnit obor – fotografování jí opravdu šlo. Najednou mi přiletěla SMS: „Se školou končím, budu se vdávat.“

 

Byl to pro mě šok. Seznámila se s hochem, za týden se k němu nastěhovala a plánovala svatbu. Nic proti, kdyby stále nerozhlašovala, že po svatbě bude mít na umění víc času i peněz. Manžel ji uživí, ona si bude přivydělávat v „mekáči“ a volný čas věnuje fotografii. Ale stále jsme si měly co říct – naše studentská léta pokračovala. Kolotoč výstav, návštěv kin a divadel pokračoval. Partner měl svůj fotbal a hudbu šedesátých let a nic nenamítal.

 

Na pár měsíců jsem odjela do zahraničí. Po návratu jsem se těšila na novinky z kulturního  světa, vyprávění o jejím životě zasvěceném umění. Proti mně seděla typická sekretářka v kostýmku se šátkem u krku, horovala pro zaměstnání, kde sice občas musí panu generálnímu uvařit kávu, ale jinak je naprosto spokojená. Vyslechla jsem chválu na nadnárodní společnosti, jejich dokonalé chování k zaměstnancům a firemní výhody. Největší zábava je prý na školeních, poznává plno zajímavých kolegů a diskutují spolu o týmové spolupráci, která je pro fungování firmy tak důležitá.

 

Na nesmělou otázku, co film, divadlo, výstavy, se mi dostalo odpovědi, že teď chodí na party nebo do noci sedí v kanceláři, protože pan generální ředitel vyžaduje přítomnost svých nejbližších zaměstnanců v práci do doby, než sám odejde domů. Přítel je prý nadšen, mají dostatek peněz a jeho milá postoupila na společenském žebříčku.

 

Přála jsem jí dobrou práci, slušný plat. Doby, kdy jsme diskutovaly u čaje se sušenkami do noci, jednou musely skončit. Ale najednou byla mezi námi stěna. Naše hodnoty a sny se obrátily. Hovory byly o ničem. Nemohla jsem pochopit, proč hodila za hlavu vše, co ji bavilo. Už nebyla tou samostatnou sebevědomou holkou, kterou se stala ve svém „uměleckém“ období. Jen tak plula s davem, o nic se nezajímala, večer (pokud nebyla v práci nebo na party) usedla s partnerem před televizní obrazovku a dívala se na zábavné pořady. Pokusy vytáhnout ji aspoň jednou za měsíc do divadla byly marné. Každá jsme byly na jiném břehu a já  se smířila s faktem, že přátelství je u konce.

 

Ale ouha! Chce se se mnou stýkat dál. Prý jí začaly scházet naše hovory. Jenže já nevím, o čem se s ní bavit. Její témata jsou pořád stejná – jako kolovrátek. Skvělá práce, večírky, kam chodí celebrity a jak se v sobotu večer s přítelem nasmáli u televize. A já mlčím a mlčím. A nevím, jak jí říct: Půjdeme každá svou cestou. Bylo to fajn, ale skončilo to.