room

Ach jo, moje dcera je strašná „bordelářka“. Když vejdu do bytu a otevřenými dveřmi jejího pokoje spatřím tu spoušť, zavřu oči a raději i ty dveře.

Někde jsem četla nebo slyšela, že v rámci zachování duševního zdraví nemá rodič lézt do pokoje „puberťáků“. Výjimku tvoří linoucí se zápach hnijících potravin nebo houba prorůstající pod dveřmi. To je pochopitelně nadsázka, ale kdo má doma dospívající mládež, asi ví, na co narážím.

Jenomže moje dcera už není puberťák, letos bude maturovat, takže předpokládám, že už by měla mít trochu rozum a udržovat si alespoň ve svém pokoji pořádek. Ale moje neustálé připomínky, aby si uklidila, stejně nepadají na úrodnou půdu, takže už jsem rezignovala. Když to není nutné, do jejího pokoje raději nevstupuji, protože její představa o pořádku, únosných decibelech a výzdobě stěn se rozhodně s tou mojí neshoduje a nehodlám se zbytečně rozčilovat.

Přiznávám, že jsem měkká a chodím kolem ní po špičkách. Aby odmaturovala, je pro mě důležitější, než aby šňůrovala.

Ale zároveň mě dopaluje, že ji netrkne vyndat nádobí z myčky, pověsit prádlo, setřít drobky z kuchyňské linky nebo utřít sporák, když ho poprská olejem.  

Takže když přijdu domů, nedělám nic jiného než likviduju spoušť, kterou po sobě vždycky zanechá, protože nestíhá. Kromě školy má ještě třikrát týdně trénink, z kterého se vrací pozdě večer. A zase to omlouvám tím, že je mi milejší, aby sportovala, než se potulovala po hospodách.

A teď, babo, raď!? Mám to teď ještě vydržet a počkat, až odmaturuje, a pak vzít buldozer a vyčistit ten Augiášův chlív, nebo nad ní stát jako dráb, dokud to neudělá sama a hned?

Co byste mi poradily, milé ženy-in? 

Reklama