Reklama

Zdá se vám, že se váš potomek poslední dobou příliš často zavírá do pokojíčku a hraje si tam o samotě? Přemýšlíte nad tím, jestli je to ještě normální, nebo jestli jej něco netrápí? Pravdou je, že každé dítě je individuální, některé si celé dětství nosí hračky k rodičům do obýváku, jiné by nejraději trávilo celý den za zavřenými dveřmi. A není to příliš vzácné, z průzkumu pro ČMSS vyplývá, že takto svůj den doma tráví více než 25 % dětí.

Co se týče samotného herního prostoru, většina dětí v předškolním věku se vyznačuje tím, že si rády hrají ve společném prostoru, blízko rodičům. Je tomu tak minimálně během prvních dvou let života dítěte, kdy je pro něj fyzická blízkost rodiče důležitější než hraní samotné. Dítě v tomto věku totiž ještě není emočně a psychicky od rodičů plně oddělená bytost, nemá vztah k „moje“, nevztahuje se k vlastnímu prostoru tak, že je jeho, a ani to nepotřebuje. Dětský pokojíček v tomto věku funguje spíše jako praktická potřeba rodičů někam uložit věci dítěte. Dítě chce poznávat celý svět a mít bezpečnou pečující osobu blízko u sebe, její náruč je tedy jeho pokojíčkem.

kid

Poté se začne rodičům čím dál více vzdalovat a začne být schopné hrát si samo ve svém vlastním prostoru. Dětská psycholožka Mgr. Alena Vávrová k tomu dodává: „Proces přesouvání se do svého vlastního pokoje je ale velmi pozvolný. Je značně individuální a závislý na povaze a vývoji dítěte. Jakmile si dítě již vytvoří vztah ke svému pokoji, ve kterém má svoje hračky, začne chtít hrát si tam a láká rodiče i případné návštěvy do svého království. To začíná být specifické právě od zhruba třetího roku věku a dále. Chce být už ve svém prostoru, ale nechce tam být samo. ‚Mami, pojď si se mnou hrát do mého pokoje‘, je typická věta objevující se právě v tomto období.“

S nástupem třetího roku se většinou touha po tom, mít to „své“, začíná výrazně měnit ve směru rozvoje uvědomění si vlastního „já“ a vztahu k tomu, co je „moje“. A tam již děti obvykle touží po tom, mít svůj prostor a vzít ostatní do něj, dítě se stává králem svého království, které je pro něj opravdu důležité. A to jak na odpočinek, tak pro hru, tvorbu, akci, setkávání se s kamarády a budování jeho osobní identity.

Co si ale mají počít rodiče, jejichž potomek by nejraději z pokoje nevytáhl paty a v ideálním případě by tam chtěl mít celé hřiště? Z výzkumu pro ČMSS vyplývá, že do zařízení dětského pokojíčku mluví alespoň částečně až 68 % dětí, často pak tedy dochází ke konfrontacím mezi představami rodičů a představami dětí o tom, co by v jejich pokojíčku mělo být. Rodiče by si měli s potomkem promluvit to tom, proč trvá na tom, že chce veškerý volný čas trávit v pokojíčku, a vysvětlit mu, že větší srandu při házení na koš si užije venku s kamarádem, než kdyby skákal sám u sebe v pokojíčku.

Pamatujte také na to, nechávat dětem v pokoji vždy dostatek prostoru. Nechte jednu zeď prázdnou a dovolte jim, ať si ji vyzdobí podle sebe. Udržujte prázdnou podlahu, ať má vždy kam pohodlně rozložit svoje hračky. Veďte je k tomu, aby mají vždy pokud možno co nejvíc prázdný stůl, na kterém se jim pak bude lépe pracovat, malovat i hrát. A zejména veďte děti již od útlého věku k tomu, aby si uvědomovaly, že si po sobě musejí vždy uklízet, a tak svůj prostor neustále udržovat. Ocení to pak hlavně v dospělosti – ve chvíli, kdy budou řešit podobné problémy jako právě nyní jejich rodiče.

S ohledem na budoucnost svých dětí by rodiče neměli zapomínat ani na včasné založení stavebního spoření. Tomáš Kofroň, tiskový mluvčí ČMSS, říká: „Rodičům vždy doporučujeme založit dětem stavební spoření co nejdříve. Pro rodiče se většinou nejedná o příliš vysoké měsíční splátky, pro dítě to však jednoho dne může být velká pomoc – ve chvíli, kdy si začne zařizovat vlastní domácnost. Právě naše stavební spoření přináší zhodnocení 3,2 % – a to je mezi bezpečnými způsoby spoření nejvíce. Jiné druhy spoření, například spořicí účty nebo termínované vklady, neporážejí inflaci, a rodiče, potažmo jejich děti tak a o své peníze přicházejí.“