S Martinou jsem se poté, co jsem opustil Oslavany, vídal už jen sporadicky a spíše výjimečně. Každé Velikonoce jsem se k nim domů snažil dostat na pomlázku, to mě táta hodil do auta a už jsme jeli. Ale to bylo jednou do roka a rozhodně to už nebylo ono. Pak přišly přijímací zkoušky na gymnázium, kde jsme se po letech zase sešli.

Najednou jsme se viděli, to první září si taky pamatuji docela přesně. Slušelo jí to. Jí to vždycky sluší. Ale když je nějaká zvláštní příležitost, září. Nevím, jak to dělá, ale zkrátka a dobře září. Byl jsem tenkrát o deset let mladší než teď. Zkrátka a dobře to se mnou zacvičilo a já v tom zase lítal. Jen asi jinak. A jinak než ona.

Chvíli jsme k sobě hledali cestu, bylo zvláštní se zase tak sejít. Pocit zrady z toho, že jsme tak zmizeli, tam možná byl, možná ne, kdo ví, ale na rozdíl ode mě Martina už věděla, že si mě nevezme. Zkrátka a dobře, ženy vždycky všechno vědí dřív. Nějakou dobu mi trvalo, než mi to došlo, ale už někdy před Vánoci v prváku jsme zase byli skvělí přátelé. Jeden na druhého jsme se mohli spolehnout – tedy spíš já na Martinu, ta je pečlivá, ne já.:)

Nevstoupíš do stejné řeky

Ona to měla za vyřešené, já doufal. Klasika. Ó, to byly časy.:) Pak přišla lidská tragédie jménem hory. Ano, lyžařský kurz zhatil moje naděje a zmařil mé touhy. Zatímco já stál na lyžích podruhé v životě, Martina byla s lyžemi od dětství srostlá. Dali ji do prvního družstva, mě asi do třetího. V podstatě za všechno může tělocvikář, teď mi to došlo:). Protože v prvním družstvu… Tušíte správně. V prvním družstvu byl i Tomáš. Ten Tomáš. Premiant paralelní třídy víceletého (s) gymnázia. Vyšší než já, chytřejší než já, sportovec – ve středověku by to byl materiál na hrdinu. A ona, naše premiantka, drobná blondýnka s pomněnkovýma očima.

Jeho oblouky na bílém svahu zasněžily její oči něhou – aspoň tak by se to psalo ve večerech pod lampou. A já zatím padal z kotvy. Pak spolu chodili z velké lásky, opravdu chodili, čistější vztah jsem nezažil. Ale ty počátky, ty se mě dotýkaly bolestivěji, než by se dalo čekat.

Peripetie s teritoriálním zřízením

Je to pochopitelné. Když je vám patnáct a u vaší vyvolené samičky se motá ukecaný Šumař, který ví všechno nejlíp (což mu zůstalo), je jasné, že bude zle. Tomáše jsem obdivoval už tenkrát, v podstatě to byl jediný kluk, kterého jsem byl s to unést jako vhodného partnera svojí lásky, k tomu jsme toho měli i dost společného, ale vysvětlujte mu to. Docela si mě dával. Rozený vůdce, který dá najevo, že se Šumařem není něco v pořádku. Pošťuchování trvalo asi měsíc a už jsem z toho byl zmatený natolik, že jsem o situaci řekl Martině.

Stejně jak její oči září, tak jindy umí ztemnět do barvy bouřkových mračen. Sám jsem se zhrozil, co jsem spustil. Měli jsme volnou hodinu a trávili ji v šatně. O přestávce se do ní nahrnuli i borci z druhé třídy, s rozjařeným Tomem v první řadě. Dodnes vidím, jak se k ní hnal a těšil se na polibek. Dodnes taky vidím, jak se zarazil, ztuhnul a rozšířil svoje hnědé oči. Pak už ho Martina někam vlekla. Vrátili se asi za deset minut. Tak schlíplého jsem Tomáše nikdy neviděl. Martinina brada už nebyla tak tvrdá jako před chvílí, spíš se na ní zračil pocit z dobře odvedené práce.

Nevím, co mu tenkrát řekla, ale od toho okamžiku skončilo pošťuchování a časem jsme se skutečně spřátelili. Bylo to báječné, nikdy potom už jsem se podobné manifestace toho, že patřím do něčího života, nedočkal. Právě za tenhle okamžik ji mám nejvíc rád dodnes, za to, že se ke mně neotočila zády. I za to, že si vybrala toho, koho si vybrala. Tomáš se i díky ní stal ještě lepším, než byl, skvěle se doplňují. A na té svatbě jsem doopravdy brečel.:) Blahopřeju jim.

Šumařův blog je tady.

P. S.: Pak jsme ještě byli všichni na vysoké. Ona v Hradci, Tomáš a já v Praze. Ale to už by vás asi určitě nudilo... :)

Reklama