Reklama

Často se stává, že když někdo vysloví slovo paragraf, posluchač na tuto skutečnost reaguje převážně negativně: od vidiny nevalně vypadajících soudních budov, kam je lépe vůbec nevkročit, přes les mříží dekorujících pohled z okénka soudní cely, až po očekávání nepříjemností spojených s tímto symbolem vytáček a pokrouceností. Proto „slušný“ člověk se paragrafům vyhýbá a nechce o nich nic slyšet. Ale nic naplat, náš život vezdejší je s tímto symbolem dnes a denně spjat. Jsme právní stát, vyhlašuje hrdě naše Ústava, a tak bychom se měli s paragrafy nějak popasovat.

A tak jsme tady s úvodními řádky nového seriálu, se kterým se budete pravidelně v našem magazínu setkávat.

 

Chcete bez právních frází mluvit otevřeně o paragrafech, o které dnes a denně doslova zakopáváte? S nimiž žijete, a které – sice ne vždy dobrovolně – jste nuceni  respektovat.

 

Nechceme však strašit bubákem paragrafu, ani nahánět hrůzu případnými tresty, které jsou s jeho nedodržováním spojeny. Chceme jenom otevřeně říci: POZOR, vstupujete do sféry paragrafu, a taky upozornit na situace, kdy paragraf je na VAŠÍ STRANĚ, kdy je proto dobré jej znát s umět se s jeho pomocí ubránit. O obsahu paragrafů si chceme i popovídat a zamyslet se nad jejich obsahem…

 

Magazínová forma našeho vyprávění nechce být vyčerpávajícím výkladem, návodem k použití, vzorem pro soudní podání a případné vedení sporu. Chceme se pouze společně s vámi pouze zamýšlet nad právními situacemi všedního dne a ukazovat cestu, jak je řešit, jak se dostat z možných nepříjemností, kde hledat pomoc…

Skutečně „vážné“ řešení problémů náleží odborníkům; nemůžeme  nahrazovat činnost státních orgánů, soudů, státních zastupitelství, Policie ČR, advokátů a notářů.

 

Naší ctižádostí je pouze přinést určitou orientaci v problému, upozornit na možnost jeho řešení, ukázat cestu ve spleti paragrafů, poradit, na koho se obrátit, dát odvahu se bránit, jít za svým právem…Neskromným  naším přáním bude i paragrafy pobavit. Bude-li se nám to všechno dařit, záleží i na vašich podnětech, námětech a dotazech.

 

 

Takže: nashledanou u rubriky „Právo našich všedních dnů.“

 

                                                                                       


 

 

Lze vynutit věrnost paragrafy?

 

Principem práva je, že reguluje a závazně určuje pouze takové společenské vztahy, které jinými méně důraznými způsoby regulace nelze zabezpečit. Právo je totiž velký prevít ve svém podstatném – a od ostatních normativních systémů (např. morálky) výjimečném - rysu, že JE vynutitelné státní mocí, včetně sankce nepřísnější – např. trestu podle trestního práva. Proto by právem by neměly být určovány sice zdánlivě užitečné, ale ve své podstatě nadbytečné vztahy, které lze mezi lidmi řešit jinak (což se – upřímně řečeno pohledem  na naši rozkvétající legislativu – ne vždy děje).


 

Že se právo vyvíjí podle stupně rozvoje společnosti a vymezení jejích základních principů, je celkem jasné. Starověkým – a středověkem zdokonaleným – principům „oko za oko, zub za zub“, v našich dobách přes volání některých extrémních zastánců „pevné ruky“ pšenka nekvete.


 

Ale vraťme se k našemu tématu: „Lze věrnost pomocí práva vynutit?“ Především je třeba předeslat, že mluvíme-li o věrnosti jako právní kategorii, týká se výhradně manželského vztahu, tedy manželství založeného podle platného rodinného práva. „Přítele/kyni“ a již poněkud „staromódně“ označovanou „družku“ právo nebere. Zákon o rodině ( což je již poněkud historicky „fousatý“ zákon z roku 1963 (č. 94/1963 Sb.), byť v devadesátých letech minulého století od socialistických principů rodiny značně pročištěný zákon praví, že manželství je trvalé společenství muže a ženy, jehož účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí ( kdyby tohle všechno šlo právem „vynutit“!), přičemž muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Idylka, co?


 

Ačkoliv vztah manželů v ekonomické sféře ( vzájemná pomoc a z ní vyplývající vyživovací povinnost) a péče o děti má hlubší a reálnější zákonný základ ( brzy se k němu vrátíme), ona „věrnost“ je poněkud na paragrafové „vodě“, neboť na rozdíl od starého Rakousko-Uherského práva a přetrvávajících právních zásad platných ještě za první Československé republiky,  nelze  se této věrnosti domoci násilnou cestou ( za Rakouska byl nevěrník či nevěrnice policejně “vrácena“ do manželské postele a smilník mohl být dokonce trestně stíhán!) jinak, než že dotčený partner může na uvedený fakt reagovat návrhem na rozvod. Jak si v dalších souvislostech řekneme, je tato „výhoda“ v jistém smyslu ve spleti rozvodových paragrafů i náležitě zhodnocena.

 

Ale o tom třeba příště…