Dnešní téma mě zaujalo z jiného důvodu než bylo myšleno. Je to už pár let, kdy se  zabývám megalitićkými stavbami a existencí či neexistencí obrů na Zemi.

Jan a Jakub patří k nejoblíbenějším jménům nejen u nás, ale na celém světě, samozřejmě ve formách místních jazyků.

Ve francouzštině vzniklo jméno Jan (Jean) údajně ze slova označujícího obry (géants). Géants měli úžasné znalosti a pravděpodobně byli i vysokého vzrůstu. Odněkud přišli a později se smísili s místním obyvatelstvem. Manuálně pracující místní obyvatelstvo, to byli  Kubové (Jacques). Rolníkům se tedy přezdívalo "kuba" (Jacques Bonhomme), selské vzpoury se nazývaly žakérie (jacqueries). Lze se domnívat, že tato jména přetrvala takřka v neměnné podobě tisíce let, až přešla do hebrejštiny a z ní do latiny, řečtiny atd? A výklad hebrejského (biblického) původu jména je již uveden v kdejaké příručce o původu jmen.

Nikdy jsem nechtěla dát mým dětem jméno po někom , ať z vlastního nebo manželova rodu. Každé dítě je mimořádné a ojedinělé. Jménem po někom se mu už jaksi podsouvá, jaké bychom ho chtěli třeba  mít. I tak jsem měla pupínky, jen když se někdo o některém mém dítěti zmínil, "je chytrej po...., držkatá po...". Připouštím, že určitý stupeň nadání pro něco, se i dědí. (Kdopak ale s určitostí ví po kom. Jó geny! To jsou takoví mrňaví škudibíci. )

Olga Marie

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkujeme.

Své příběhy, úvahy a zamyšlení na téma "mé křestní jméno" můžete stále posílat na adresu

redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme během celého dne zveřejňovat a autorka toho nejzajímavějšího od nás dostane sladkou odměnu.

Reklama