Reklama

 

Lukáš nás pozval na jedno ze svých LiStOVáNí o Včelích medvídcích (viz Máte rádi Včelí medvídky?). Protože nás představení nadchlo, zůstali jsme i na druhé, které neslo tajemný název Smrtislav Hezoun. I druhé představení bylo výtečné! Chvíli nám trvalo, než jsme uklidnili rozesmáté bránice...

Potom nastal čas na rozhovor.

Vy jste takový světoběžník, nebo spíš republikoběžník. Narodil jste se v Mostě, studoval v Lounech, pak v Praze, teď jste v angažmá v Brně a bydlíte v Říčkách... Jak se to přihodilo?
Narodil jsem se v porodnici v Mostě, ale bydlel jsem v Lounech. Tam jsem vystudoval Obchodní akademii a pak jsem šel do Prahy, kde jsem strávil takový ten rok, kterému říkám „Co dělat, aby člověk nemusel jít do práce“. Takže přišlo pomaturitní studium angličtiny, k němu ještě španělština a humanitní vědy. K tomu jsem si celkem tvrdě vydělával na podnájem. Nějak jsem se dozvěděl o Vyšší odborné škole herecké v Michli. My si teď děláme s režisérem Černínem, který mě teď trénuje, legraci, že je to takové herecké učiliště. Zkusil jsem to a dostal se hned napoprvé.

 

Lukáš Hejlík

Lukáš Hejlík se narodil v roce 1980, je rodákem z Loun, kde studoval Obchodní akademii. V roce 2002 absolvoval na Vyšší odborné škole herecké v Praze pod vedením Jana Hartla a Evy Hodinové, pracoval tam i s režiséry Helenou Glancovou či Otomarem Krejčou.

Po prvním roce angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích přesídlil v roce 2004 do jihomoravské metropole, kde přijal angažmá v Městském divadle Brno. Často hostoval i ve Slezském divadle v Opavě. Má za sebou více než dvacet rolí, mezi nimiž vynikají Ariel (Bouře), Treplev (Racek), Francek (Maryša), Laca (Její pastorkyňa), Emil (Slaměný klobouk), Mortimer (Marie Stuartovna), Isidoro (Poprask na laguně), Jožko (Pomoc) a nově i Lukáš (Kumšt).

Na poli celovečerního filmu debutoval v roce 2007 v snímku Kryštofa Hanzlíka Crash Road. Objevil se i v pokračování seriálu Dobrá čtvrť. Na TV Prima se pravidelně objevuje jako prezident společnosti KM Styl Tomáš Meduna v seriálu Ošklivka Katka.

Je autorem kultovního projektu scénických čtení LiStOVáNí. S manželkou Veronikou žije na usedlosti v Říčkách u 9ti křížů, kde spolu vychovávají osmnáctiměsíční dceru Klárku.

V Praze jsem bydle šest let, pak jsme dostal první divadelní angažmá, s kolegy Pavlem Oubramem a Věrou Holou, se kterými doteď dělám LiStOVáNí, do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Tam režíroval Zdeněk Černín, ten mě odvedl do Městského divadla v Brně. Tam jsem doteď, už šestým rokem.

Takže být herec je pro vás kočovné povolání?
Je. Do toho všeho jsem ještě hostoval v Opavě. Natáčení Ošklivky... Někdy si připadám jako obchodní cestující s herectvím (smích).

Kolik času vlastně trávíte doma?
Když to spočítám i s natáčením, které mi zabere okolo osmnácti dní v měsíci, do toho mám čtyřikrát LiStOVáNí a asi pět představení v divadlech, kde mi naštěstí vyšli s Ošklivkou vstříc, tak je toho málo. O to víc se pak snažím být doma intenzivněji. Moc to nekoresponduje s životním stylem, který jsme si vybrali, takže teď už, bohužel, na to své malé hospodářství a chalupu potřebuji pomoc. Snažím se vždycky najít nějakého brigádníka, který to trošku odedře za mě.

Stále mluvíte o LiStOVáNí – o co se vlastně jedná?
To jsme založili v Českých Budějovicích. Vzniklo to poměrně nevinně, ještě ze studentského nadšení. To asi každý zná, když má po škole člověk elán a chuť něco udělat... Nám se to docela povedlo, dnes je z toho profesionální projekt, se kterým kočovně objíždíme asi šest měst, každý měsíc s nějakou novou knížkou, kterou si vybereme. Spácháme z toho takové divadelní představení, kde jsou rekvizity, kostýmy, muzika – ta úprava je asi hodinová a knížka je v ní představená skutečně komplexně. Lidi odchází jako z každého jiného představení, akorát že v průběhu držíme texty v ruce.
Nese to s sebou strašně moc patálií. Někteří lidé na to vodí známé a navštěvují to jako seriál.

Samotný název LiStOVáNí je nějaká zkratka? Docela to tak působí...
Není to zkratka. Udělali jsme to takhle naschvál, jak listujeme při představení těmi knížkami, tak jim dáváme různou úpravu, přiřazujeme jim různé žánry – malé, velké... Je to prostě takové strakaté. Nic významotvorného, ačkoli dbám na to, aby to novináři dodržovali. Vždycky to v autorizacích přepisuji.

Takže žádný Libor, Standa...?
Vůbec ne. Dřív jsme měli HejHolOu, jako že Hejlík, Holá, Oubram, ale znělo to trochu jako odnož Šmoulů, tak jsme to zrušili.

Lidé vás znají asi nejvíc z Ošklivky Katky, kde hrajete takovou napůl kladnou a napůl zápornou roli. Natáčení vám zabere hodně času – šel byste do podobného projektu znovu, kdybyste dostal takovou nabídku?
Druhá Ošklivka Katka to určitě nebude, ale teď už jsem ve fázi, kdy myslím na to, co bude dál. Ještě před půl rokem jsem o tom vůbec nepřemýšlel, protože jsem byl plný natáčení.
Nevím, rád bych si zahrál, jestli se lidé dívají na Ošklivku, postavu typu poslíček Péťa. Zkušenost to byla každopádně obří – z tohohle hlediska i z hlediska toho, že si člověk něco vydělá, bych do toho určitě šel. Točit bych určitě chtěl, ale rozhodně bych rád jinou roli, abych se sám nezaškatulkoval do role prince, která se trochu k roli Tomáše Meduny lepí.
Ale rozsah by byl lepší menší – takových pět, šest dnů.

Zaškatulkovat se do role prince... Vy byste si nechtěl zahrát prince v pohádce?
Proč ne? Jen jde o to, že po Ošklivce, která je takovou moderní paralelou na pohádku, ještě hrát zlobivého prince v opravdové pohádce... To už bych se pak mohl skutečně bát toho, že mi budou nabízeny jen role princů.
„Jo, potřebujeme obsadit prince.“
„To by mohl dělat ten, že jo, Hejlík.“
A člověk se v tom už pak veze. Je to stejné, jako když holka jednou ukáže prsa a už je musí ukazovat ve filmu pořád.

Známý fakt. Marek Eben si tuším stěžoval, že si ho televize zaškatulkovaly jako moderátora, a už nedostává herecké příležitosti.
Přesně tak.

Ošklivka vám přinesla značnou popularitu. Některé mé známé k vám vysloveně vzhlíží – jaký je to pocit být idolem náctiletých dívek?
Třeba s LiStOVáNím objíždíme různé menší knihovny a člověk je pak překvapený, že hrajeme pro první třídu a v ní se všichni dívají na Ošklivku. To mě docela zaráží, že třeba i takhle malé děti seriál sledují. Když si to vezmu ale statisticky, tak se na Ošklivku dívá každý desátý člověk.
Herec to samozřejmě vnímá, ale že by to pro mě osobně bylo nějak bolavé, že bych nosil tmavé brýle, to ne. Nepříjemné mi to zatím také není, což už třeba pozoruji u některých kamarádů, kteří třeba nenavštěvují místa, kde je hodně lidí – v tom nemám žádný problém. Ono to zase pomine. Dokud se to vysílá, tak je to žhavé.
Říkám tomu instantní sláva (smích). Média a televize to vymasírují a pak ty lidi odhodí jako vymačkaný citron a jde se dál.

Co třeba vaše vysněná role, máte nějakou?
Určitě bych chtěl zkusit film. Točí se toho teď hodně. Takže bych chtěl mít hezkou velkou roli ve filmu, abych si vyzkoušel profesně něco trochu jiného, jiný systém natáčení, pořádný systém přípravy... Chtěl bych to dělat s režisérem, který bude stíhat hlídat nejen obraz, ale i řešit to, co lidi hrají.
Moc to nestíhám, ale snažím se sledovat nové filmy. Hodně se mi třeba líbily Pravidla lži, které režíroval Robert Sedláček – takže třeba něco takového.

Já jsem tu otázku směřoval spíš na divadlo...
Teď mě možná čeká velká role Bricka v Kočce na rozpálené střeše, kterou hrál ve filmu Paul Neuman. Když Paul Newman umřel, tak jsem se zase na ten film díval a byla to vážně pecka. Je to ale všechno zatím ve hvězdách, tak doufám, že to vyjde.
V Městském divadle Brno mám teď za sebou krásnou roli ve hře Yasminy Rezy Kumšt nebo obraz. V Praze to hraje Tříska, Kačer, Hrušínský na Jezerce – my to děláme s brněnskými hvězdami Skálou a Pardusem. Dost se to povedlo, baví to nás i diváky.

A co byste si zahrát nechtěl?
Určitě nechci hrát Romea, já nechci hrát nic v blankversu (smích).

Bojíte se, že by se vám blankvers špatně deklamoval?
Určitě mě ničí, když je postavená forma nad obsah. S tím mám problém. Už jsme hrál Ariela v Bouři, což sice nedopadlo úplně špatně, ale třeba Mortimer v Marii Stuartovně, na toho nerad vzpomínám... Tam je ten verš ještě relativně volnější, ale trápil jsem se s tím strašně. To byla moje nejtěžší role.

SOUTĚŽ
Zajděte si s rodinou na LiStOVáNí

Vyhrajte tři a tři vstupenky na představení LiStOVáNí, podle vašeho výběru!
Odpovězte na otázku:

     Jak se jmenují manželka a dcera Lukáše Hejlíka?
        a) manželka je Veronika, dcera Klárka
        b) manželka je Klára, dcera Veronika
        c) manželka je Veronika, dcera Kristýnka

Ze správných odpovědí vylosujeme dva výherce, kteří získají tři lístky na libovolné představení LiStOVáNí, kde a kdy si vyberou (viz program na www.listovani.cz).

Soutěž ukončíme v neděli 7. 12. 2008 o půlnoci.

Své odpovědi vkládejte SEM!

Vy jste na svůj věk dospěl už k docela velkému úspěchu. Jaké máte další cíle?
Určitě mám velký cíl, a to je to manažerství. V tom bych chtěl pokračovat. Už teď na léto připravuji takové putovní představení, kde budou hrát poměrně známé brněnské tváře. Jednou bych chtěl být divadelní ředitel, ale ne že bych pro to už něco dělal. Ale chtěl bych mít své divadlo – nemyslím třeba hned soubor a dům, ale prostě něčemu takovému šéfovat.

Herec manager – to je zvláštní kombinace...
Mě baví dělat to za kolektiv.

Co třeba založit si nějakou vlastní hereckou agenturu?
To už v podstatě je LiStOVáNí, což už je i právnická osoba. Takže by se dalo říct, že v tom dělám určité kroky...

Pojďme na nějaké osobní otázky. Seznámili jste se s manželkou romanticky?
Seznámili jsme se za velmi romantických okolnosti, bylo to na recitačním festivalu v Poděbradech. Ale bylo to až po soutěži, při jedné velké pařbě. Řeknu to na férovku, Slovenky tam jezdily vyhrávat ceny a my jsme tam jezdili balit Slovenky.

Vaše žena je také herečka, ale teď se věnuje hlavně dítěti...
Hrála v Nitře, v poměrně etablovaném souboru. Jednou jsem tam vyjel s režisérem Černínem a on říkal: „Kdyby se naučila Česky, mohla by hrát Maryšu v Opavě.“ Tak se naučila Česky, hrála v Opavě, kde dostávala velké role. Nakonec hrála i v Městském divadle Brno, kde hrála Marii Stuartovnu, a teď je už rok a půl šťastná maminka naší malé Klárky. Takže profesí je teď maminka, ale už samozřejmě zase uvažuje, že se vrátí.
Kromě toho ji diváci uvidí i v Ošklivce Katce, asi od padesátého dílu dál hraje roli Evy.

Z hlavy si vybavím dva modely. První: Lidé se do sebe zamilují a hned se vezmou. Druhý: Lidé se do sebe zamilují, jsou spolu X let a pak se vezmou. Jak to bylo s vámi?
Spíš to bylo k tomu druhému modelu. Žena byla spíš pro ten první, ale tak nějak se to postupně usazovalo. Přišli jsme k sobě, já v Českých Budějovicích, ona v Nitře, pak jsme začali bydlet v Brně, pořád jsme museli dojíždět... Podmínky prostě nebyly dobré. Pak jsme koupili naší starou chalupu, která nás zaměstnává dodnes. Když jsme měli nějaké zázemí, tak jsem měl teprve za to, že je pravá chvíle na svatbu. Nechtěl jsem míchat maltu, večer se ženit a druhý den natáčet.

Jak jste požádal ženu o ruku?
Nebylo to nic romantického. Teď mi zrovna říkala Pavla Ptáčková-Vytásková, která teď bude zase slavná v nějakém novém seriálu na Nově, jak ji krásně romanticky manžel požádal o ruku. Přemýšleli jsme s Veronikou, jak to bylo s námi – ona už to čekala dlouho, tak to prostě nějak proběhlo.

Žádný prstýnek pod šálkem?
Ale ano, prstýnek jsem koupil. Ale tak zase bylo potřeba vydedukovat tu velikost, tak jsem se nechtěl splést. Musel jsem naznačovat a už jsem v tom tak nějak neohrabaně šlapal... Nebylo to jako z romantické americké komedie.

Vy často mluvíte o bezplenkové metodě, to by mohlo naše čtenářky zajímat – co to vlastně je?
Dítě je schopné vydávat určité signály, že chce vylučovat. Tak jako je schopné vydávat signály, že má hlad, že ho něco bolí.

Jako že se kření?
Těch prostředků je málo. Jsou to různé zvuky, brek, kopání... Dá se to, i když to třeba zní těžce, za dva, tři dny vypozorovat.
Stejně tak se dá dítě i na některé věci naučit. Takže ho učíte na různé zvuky. Nevím, třeba na čůrání: „Ci, ci. ci.“ Na kakání: „E, e, e.“ Nefunguje to samozřejmě stoprocentně, i když někdo to tak umí, a funguje to dobře.
Všichni říkají: „No, to musíte mít posranej byt.“
Nemáme. Naopak, celé to původně vzniklo kvůli hygieně. Normálně má dítě celý den zabalený zadek v nějaké šílené plíně a je zapařené...
Když jdeme někam na dlouho, tak používáme klasické látkové pleny. Ale pro rodiče je to samozřejmě náročnější. Opravdu to není nic pohodlného, snažím se v tom Veronice pomáhat, kdykoli se dá.

Proč jste si vůbec založili ekologické hospodářství?
Nějak to samo vyplynulo. Ze začátku jsem si z toho dělal legraci, když stále někdo říkal BIO, BIO... Líbilo se mi, když Michal Viewegh někde říkal, že „moje žena kupuje samé BIO jídlo, máme z toho vlastně BIO život, takže už víme, že z nás budou BIO mrtvoly“.
Ne, snažíme se o sebe víc starat. Byly také doby, kdy jsem si kupoval rohlíky a jedl salám za čtyři padesát – bylo mi to jedno. Dneska se o tu životosprávu víc staráme, ale všechno je to postupné. Nejsme žádní ortodoxní proklamátoři, ale když se nás někdo zeptá, tak to rádi doporučíme. Proto i rád mluvím i o té bezplenkovce.
Všechno je to o informacích. Hlavní proud, což je reklama, nás zaslepí natolik, že vlastně člověk kolikrát ani neví, že jdou některé věci dělat jinak, lehčeji, nenásilněji...

Jaká všechna zvířata máte?
Máme psa Šprčka – to je v moravštivně něco jako Český Skrček, je to černobílá border kolie – v papírech se jmenuje Dan, ale říkáme mu Šprček. Kocour je Mikeš, protože je černej. Ovce máme také černobílé, šest romanovských ovcí a plemeníka, berana Jindru. Toho mi teď pokousala kavkazská fena, tak ho léčím. Má zlomený prst a nevypadalo to vůbec dobře, ale teď už je to trošku lepší.

Co popřál Lukáš čtenářkám našeho magazínu?

 

Přijde vám Lukáš sympatický? Chtěla byste žít na BIO farmě? Měla byste odvahu používat při výchově miminka bezplenkovou metodu?