Třicetiletá Lucie Dědičová je vzorem pro řadu žen. Vede taneční lekce tak, jak si vždy přála, a stará se o dvě malé děti a manžela, jenž vykonává náročnou práci lékaře v nemocnici. Podle mě by z fleku mohla vystupovat v reklamě na rodinnou pohodu. Jen by působila daleko věrohodněji, než ty unylé modelky, které tam vídáme. Na Lucii je totiž znát nadšení a zapálenost pro každou věc, do které se pustí. V poslední době je to úprava domácnosti v minimalistickém duchu. A právě na toto téma probíhal i náš rozhovor.

Lucie se před lety přestěhovala z Ostravy do Prahy. Znám ji už nějaký ten pátek, pamatuji si ji ještě jako Ostravačku a dívku bez závazků. Poslední dobou jsem na jejím Facebooku vedle fotek potomků, což je logické, zaregistrovala také posun k „novému“ životu: Texty o zodpovědných firmách, odmítání plastů, Vánoc bez odpadů a dalších témat, které se týkají termínu, jenž se nyní hojně skloňuje - „minimalismus v životě“. Tak jsem se jí zeptala...

Lucie Dědičová

Minimalismus jako životní styl, jenž se prý stal velmi populárním především mezi mladými lidmi, by se dal zjednodušeně popsat jako soustředění se na zásadní věci a jakési uskromnění. Já osobně jej chápu jako návrat k tomu, co je v našem životě opravdu důležité - minimalizovat věci, které nás obklopují, a ušetřený čas věnovat lidem v rodině a ve svém okolí. Jak jste se, Lucie, dostala k této myšlence vy?
Zárodky minimalismu, organizované domácnosti bez odpadu (zero waste, poznámka redakce) a s tím spojené „rozumné“ stravování, napadá přirozeně mnoho žen v průběhu mateřské dovolené. Malé věci v domácnosti vám usnadní každodenní povinnosti a dovolí vám si vypít v klidu kávu. A když k tomu jíte tak, abyste z toho nebyla unavená, také je to ku prospěchu všem.

„Naplno“ s touto myšlenkou přišel v podstatě manžel, když se u nás odehrálo pár zásadních životních změn. Já jsem se tomu překvapivě nejdřív bránila, protože mi přišlo, že nepřišel s ničím novým, akorát tam zněly moderní termíny pro styl života, který jsem měla v hlavě vlastně už dávno...

Někdy si s manželem říkáme, že už dlouho nebyla v Evropě válka, tak lidi vymýšlejí blbosti.

Nemají totiž kolikrát co dělat, neřeší existenciální problémy, tak se zabývají otázkami, zda jíst maso či ne, jestli je více lepku tam či onde, ale vlastně je to hrozně jednoduché - ve všem má být rovnováha. Složité na tom ovšem je, že tato myšlenka je nepřenosná, každý si musí svou cestičku k vlastní rovnováze vyšlapat sám.

Vidím to naprosto stejně. A jaké konkrétní kroky jste v tomto duchu podnikla vy doma?
Každý bude minimalista trochu jinak. Já jako maminka dvou dětí neustále řeším oblečení a praní. Mimochodem, žehlení jsem odbourala při narození druhého syna. Radikálně jsem omezila své oblečení, a stále jsem neskončila - vlastně jsem teprve začala. Už jen toto je jedno obrovské téma a najednou se začnete více zajímat třeba o oblečení:

  • Kolik vody je třeba k výrobě jednoho trička?
  • Co vše je potřeba k tomu, aby vznikaly různé barvy?
  • Kdo jsou lidé, kteří se o tento proces starají?
  • A kdo stojí za těmi firmami, které tyto zakázky zadávají a jak se chovají ke svým zaměstnancům?

Z toho všeho jsem prožila obrovské zděšení nad tím, jak je módní průmysl zhýralý. Každopádně se nyní cítím odlehčeně, protože pro mě přestaly existovat velké řetězce prodejen s oblečením. A žádné nákupní centrum už mě neláká svými nabídkami a výprodeji. A také se u nás pere podstatně méně.

Takže méně je i zde více?
Mám pocit, že mám všechno a nic nepotřebuji. A jestli ano, tak jsem motivovaná se zajímat o to, kdo tu věc vyrobil, jak byl odměněn, z čeho ta věc je, atd. Zní to možná složité, ale v dnešní době je vše tak dostupné... A podle mě to není dobře. Lidé nemají fyzický kontakt s prací, výrobky. Jdeme a koupíme si to - a nejlépe co nejlevněji.

Když začnete s minimalismem, myslím, že automaticky musí přijít zero waste: Mám kvalitní věc, zamyslím se, jak je zabalena, kolik odpadu způsobila a jaký dopad má na životní prostředí. Jde o eko stránku věci. A pokud je ta věc k jídlu, tak odkud je, jak se vypěstovala, z jakých semen apod. Složité? Ne. MY si to děláme složité, protože si řekneme, že potřebujeme mnoho věcí, velký výběr jídla.

Nic nejde většinou ze dne na den. Minimalismus je podle vás proces na měsíce až roky. Jak to probíhalo ve vaší rodině?
Prošla jsem si extrémem - u jídla už jsem v jednu chvíli vyřadila skoro vše, protože když byla potravina kvalitní, byla v plastovém obalu, což nekupujeme. Dostala jsem se až do fáze před vypuknutím deprese. Jednoho dne mi nedávalo nic smysl, vše bylo špatně. Ten večer jsem se sebrala a udělala jsem si radost a porušila veškeré „nové““ zásady. Šla jsem nakoupit potraviny a laskominy do obchodu s italskými specialitami. Všechny byly velmi pečlivě zabalené do plastových obalů. Po delší době jsem měla radost z chutí, příjmu cukru, z pocitu chuti masa, tuku. Sama pro sebe jsem vydedukovala, že jsem měla asi hlad a nízkou hladinu cukru. Druhý den jsem byla zase plná elánu. Ať se můj předdepresivní stav vyřešil náhodou či nehodou, já si odnesla poučení, že ona rovnováha je alfou a omegou všeho, ale musela jsem si to zkusit na vlastní kůži.

To chápu. Žádný extrém není dobrý. A co vypadá dobře na papíře, nemusí ještě stejně působit v praxi. Další mantrou dnešní doby - i když to spojení zní vlastně ironicky - se stalo slovo NESTÍHÁM. Vy jako maminka dvou malých dětí zřejmě také dost často bojujete s časem. Nicméně, máte pocit, že když děláte ve svém životě změny, které jsme si uvedly výše, je toho času přece jen trochu víc a jak konkrétně se to projevuje?
Ano, ano - slovo nestíhám zaznívá často mezi lidmi, mě nevyjímaje. V každém případě mám pocit, že stíhám lépe. Zatím to není v důsledku toho, že bychom měli doma méně věcí, a proto se nemusím starat o tolik povinností každý den. Hlavním kritériem je, že na změny musí být minimálně dva lidé, což v naší domácnosti jsme. V současné chvíli se naše myšlenkové pochody s manželem shodují, podporujeme se a doplňujeme. Příklad - manžel chodí nakupovat s velkou krosnou plnou skleniček a nádob do obchodu typu „bez obalu, nebaleno apod.“, protože já bych to neunesla.

Lucie Dědičová

Já se starám hlavně o třídění, organizaci domácnosti. Oba společně hledáme cesty, jak věci darovat, komu a jak... A dopídit se toho, zda byly i nadále opravdu k užitku. Touto spoluprací se ušetří hodně času, který s manželem můžeme trávit s dětmi. Sceluje nás společný zájem. Děti už se těší na to, jak tatínek vyčistí záchod sodou a octem, protože to bezvadně pění (smích).

Podobným zaklínadlem jako nestíhání jsou nákupy, o kterých jste vlastně zmínila už na začátku. Od rána do večera vidíme plné obchody lidí a někdy si říkám, co tak asi stále mohou kupovat? Jak třeba toto řešíte vy? Říká se, že ženy nakupování milují... a pro mnohé prý představuje do jisté míry určitou relaxaci, odreagování se... ale je to i neuvěřitelný žrout času, některé rodiny na nákupech tráví prakticky celé víkendy. Jaký názor na to panuje u vás v rodině?
Co vůbec nekupujeme, to jsou čisticí prostředky a prací prášek - na vše stačí soda, ocet, citron, případně jablko. Přestáváme kupovat tekutá mýdla a šampony - přecházíme na tuhá vydání. Nekupujeme sypké potraviny na váhu - např. mouka, cukr, cornflakes, čokoláda, koření, čaje, oříšky, sušené ovoce, luštěniny. Já zásadně už nekupuji vajíčka v obchodě. Pro děti kupujeme mléko od farmáře - nejen kvůli kvalitě, ale i kvůli obalu - je to sklo. Jogurt kupujeme ve velkém balení od farmáře, takže odpadly i veškeré nákupy jogurtů v obchodech. V obchodech se vyskytujeme málokdy, ale rádi si zajdeme na design market, do vybraných prodejen, kde si popovídáme o produktech, ať jde o oblečení nebo o jídlo.

Nemyslete si ale, že neuděláme výjimku. Někdy jsme unavení, takže jsem si třeba o víkendu koupila šlehačku v plastovém kelímku, ale... Neměla jsem z toho moc radost, že do koše letí zbytečný odpad

V souvislosti s tím, jak nyní přistupujete k věcem v domácnosti, mě nyní napadá, co vše podle vás vlastně člověk potřebuje k životu, samozřejmě tak aby se cítil příjemně. Je jasné, že v extrémních případech si vystačí skutečně jen s věcmi, které se mu vejdou do tašky. Dovolíte nám - obrazně řečeno - nahlédnout třeba do vašeho šatníku? Co vše jste si v něm nechala, a co naopak šlo bez výčitek pryč a nechybí vám?
Můj šatník se stále vyvíjí, ale čeho mám nejvíce, to jsou legíny na cvičení a tanec (úsměv). Těch se zbavit opravdu nemůžu, ale také vím, že je nějakou dobu neobnovím v rámci trendů. Úspěšný pokus probíhá u dětí. Nechala jsem jim ve skříni každému 5 triček, 3 kalhoty, 3 mikiny, 2 pyžama. Zatím vše funguje - pereme méně, děti si nestěžují a já jsem ráda, že se pořádek udrží lépe.

To mi připomíná knihu Zázračný úklid, jež ovlivnila v tomto duchu řadu lidí. Protože jsem sama milovnice knih, přiznám se, že právě minimalizování knihovny by bylo mým největším problémem. I když se k většině knih pravděpodobně nikdy nevrátím, jen těžko bych se jich vzdávala. Co vy a knihy?
Co se týče knih, tak bohužel nenacházím mnoho času k četbě volnočasové literatury, ale uznávám, že bylo těžké protřídit moje fitness/yoga/pilates materiály, protože když jsem se do nich opětovně začetla, připadlo mi vše zajímavé. Moc se mi tedy toho nepodařilo vyřadit, ale zrodila se jiná zajímavá myšlenka - že není třeba se nějakou dobu zúčastňovat tolika školení, jak mívám ve zvyku, protože není kam spěchat a plno informací mám v knihovně. Právě při procházení těchto materiálů jsem se zamyslela, proč se pořád tak vzdělávám. Vím samozřejmě odpověď a ti, kteří mě znají, možná také. Nevěřím si a hledám stále odpovědi, ale uvědomila jsem si, že si nějakou dobu můžu odpovědi hledat v praxi a základem všeho je, že to, co dělám, dělám s láskou a s přesvědčením, že lidem pomáhám pohybem.

Nesnažím se vstřebat informace, které má fyzioterapeut, což jsem vždy vnímala jako handicap, že nejsem z tohoto oboru. Snažím se více pozorovat, vnímat klienty a mnohdy vidím, že problém není v těle, ale v mysli... Je zajímavé, že ode dne, kdy jsem si myšlenky trochu srovnala v hlavě, mě nebolí v kříži - samozřejmě v mé mysli se něco stalo a já jsem přesvědčena, že mi vyrovnanost sama sebe pomohla od bolesti. Ať je to pravda nebo placebo - výsledek je pozitivní. UŽ to nepotřebuji doložit důkazy, prostě se tak stalo a já jedu dál.

Lucie Dědičová, foto: Michaela Kozubková

foto: Michaela Kozubková

Já na to docela věřím, člověk si často úplně zbytečně dělá starosti, nakládá si toho moc - na záda... Na závěr se nemohu nezeptat. Vedete lekce tance, cvičení... vybavují se mi v této souvislosti oblečky, které si ženy rády při této příležitosti oblékají, zvlášť právě instruktoři často přímo reprezentují oděvní firmy. Často jejich hodiny vypadají jako módní přehlídka, kde co lekce, to jiný dresík. Jak jste na tom v tomto směru vy?
To je dobrá otázka. Zmínila jsem legíny, které v průběhu let sbírám, ale ve světě pilates je skvělé, že tak velké vybavení jako ve světě fitness a aerobiku nepotřebujete. Tancuji bez bot, posilování vedu bez bot, takže výdaj je minimální. Kdysi jsem dostala na soutěži v aerobiku feedback, že prezentér je prezentérem i oblečením. Když je něčím zajímavý, člověk si ho zapamatuje, že má např. nakřivo culík, každou ponožku jinou apod. V té době jsem nad tím přemýšlela a profilovala jsem se do různých stylů, teď už je to jinak.

Chci být hezká, chci se cítit dobře. Když se mi něco líbí, nemám problém si to koupit, ale hodně se zamyslím, jestli to potřebuji. A teď si myslím, že nic víc nepotřebuji. Co mě baví a do budoucna chci vylepšit - jsou kombinace oblečení. Znáte ten pocit, když máte něco na sobě a prostě vám to sedí, cítíte se dobře, sebevědomě. Myslím, že postačí pouze nakombinovat kousky oblečení z mého stávajícího šatníku. Už existují i aplikace, které vám navrhnou kombinace kousků oblečení, které máte ve skříni (smích). Cest je mnoho, a tak přeji hodně štěstí těm, kteří začínají s minimalismem ve svém životě.

Děkujeme za rozhovor.

Kontakt: www.lucie-dedicova.com

Přečtěte si také:

Reklama