Snad nejpopulárnější domácí zpěvačka Lucie Bílá je sice dvakrát rozvedená, přesto znovu našla důvěru v chlapa a vznáší se na pomyslném obláčku. Povídali jsme si o jejím vztahu k mužům i Bohu. Nahlédněte v našem rozhovoru Lucii až na dno duše...

S naší nejlepší zpěvačkou populární hudby jsem se setkal v pražském kině Atlas po projekci dokumentu Lucie Bílá 011, který uvede Česká televize na prvním programu 9. dubna 2011 ve 20.00 hodin. Dokument je průřezem Lucčina celého roku života a jeho autory jsou Jiří Kos a Jefim Fištejn.

„Vy jste novinář ze Ženy-in? To je super!“ rozesmál jsem Lucii hned zkraje: „Vypadáte spíš na nějaký rockový plátek.“

V podobně pohodovém duchu jsme pak vedli celý rozhovor, ačkoli téma, které jsem zvolil, bylo vlastně docela vážné. Lucie je zkrátka takový věčný smíšek...

Stále se usmíváte, umíte se i zlobit?
Umím se samozřejmě mračit, jenže lidi jsou hluší, ale nejsou slepí. I mně se dívá lépe na lidi, kteří se usmívají. Víte, jak vyvoláte úsměv? No, že se usmějete taky. Na to jsem přišla kdysi, kdysi dávno, kdy jsem říkala kamarádce: „Všímáš si, dneska se všichni usmívaj.“ A ona: „To je jednoduchý, vždyť se na ně usmíváš ty.“ Je to jako se zíváním, zíváte a nakazíte všechny ostatní. Snažím se tím svým žabím úsměvem - je to žába, žádná normální pusa - nakazit všechny ostatní.

Co vám dává k úsměvu sílu? V dokumentu Lucie Bílá 011 hodně mluvíte o Bohu - je to Bůh?
Pokaždé je to něco jiného. Ale je pravda, že úcta k věcem, které nás přesahují, a samozřejmě i k Tomu nejvyššímu, člověku pomáhá. Každý to může překroutit, ale pro mě prostě Bůh je láska, a proto ho mám s sebou pořád. Jinak to nejde. Nepředstavuji si ho jako nějakého muže, který nad námi bdí.

Žádný dědeček na obláčku?
To ne. Vnímám ho jako pocit a lásku v srdci. To když člověk ztratí, tak ztratí sám sebe. Nikdy bych to nechtěla. Modlitba je pro mě vyjádřením vděčnosti.

Jak jste k Bohu našla cestu?
Měla jsem to v sobě tak nějak přirozeně vždycky. Akorát jsem nikdy nebyla taková, že bych se šla modlit do kostela a znala všechny pravidla. Ale tu úctu a pokoru, kterou v kostelích mám, jsem měla už jako dítě. Myslím, že to má přirozeně každý. Můžete to cynicky házet za hlavu, ale pak se k tomu stejně vrátíte. Člověk musí věřit, jinak by se ztratil. Život je takový zmatek... jsem vděčný a šťastný člověk právě díky Jemu. Vždyť to je neskutečná krása, všechno to kolem.
Loni jsem prožila celý rok zázraků. Na cokoli jsem si vzpomněla, to se mi splnilo - i to, co jsem si přát neměla - to přece není jen tak.

Znám hodně lidí, který loňský rok považují naopak za krizový...
Vážně, krizový? To mě moc mrzí. Ono se také říká, že se člověku dějí věci, které si sám přivolá. Třeba jsem na začátku roku vysílala nahoru ty správné signály, a teď prostě budu sbírat jenom to, co jsem vždycky chtěla, protože je to tam nahoře pro mě připravené.
Hloupě řečeno je to tak jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Celou dobu si myslí, že dneska má dobrý den, a tak se podle toho chová a všechno se mu podaří. Až nakonec se zjistí, že to nebyly jeho šťastné dny, ale dny někoho úplně jiného.
Je to jen o mysli. A není to jen v pracovní sféře, ale i v soukromé. Splnily se mi věci, které jsem si přála deset let, a všechno v jeden rok. Nechápu to a byla jsem z toho i trochu vyděšená, co naváže. Ale jsem najednou úplně v klidu. Nechci, aby byl stejně silný rok, nechci ho nějak překonávat, jen se tak v klidu rozkoukávám a začínám přemýšlet na novými sny a přáními... je to zvláštní, nikdy na ten loňský rok nezapomenu.

Dalo by se tedy říct, že je potřeba stále snít...
Ale musíte hlavně věřit. Existuje knížka, která se jmenuje Tajemství. Tu bych dala dětem ve školách číst jako povinnou literaturu. Je to celé jen o myšlení, pozitivním myšlení, a když se člověk rozhodne být smutný, tak bude. Ale samozřejmě, že jsou situace a tragické věci, které člověk potká a nepřivolá si je.

Vy jste loni navázala i nový vztah - kdy se ve vás bere znovu ta důvěra v chlapa?
Popravdě řečeno, byla to jeho práce. Jsem ráda, že si mě přemluvil, a byla jsem přesvědčená, že už ne, protože konce jsou pořád a pořád těžší. Nicméně nelituji toho. Možná jsem měla ty muže předtím poznat právě proto, abych si cenila toho, jakou sílu má ten, který vedle mě stojí teď. Vůbec jsem nevěděla, že takový typ nebo druh muže existuje. Vsugerovávala jsem si, že je to všechno jinak a že já musím tohle a tamto... a ono to tak vůbec není. Je vedle mě muž, přemýšlím nad tím a nechápu to. On se mnou třeba i věší prádlo... Vy jste ženský časopis, tak to holky pochopí: Někdy má člověk pocit, že musí hledat, a podvědomě si hledá stejné typy a pořád mu to nejde, dokud nepochopí, že už se na ty typy musí prostě vykašlat a jít jinam.
Zažila jsem lásku v tolika podobách a tolikrát mi to nevyšlo, i když považuju jenom dva vztahy za zásadní. Jeden vydržel osm let a mám z něj krásného syna, jeden vydržel pět let.

Náhle udělal nějaký fotograf „cavk“ a „blesk“! A Lucii náhle přetrhl nit...

A teď jsem ztratila myšlenku. Víte, já reaguju na světlo (směje se). Nevadí, vy si to nějak navážete. Jsem prostě ráda, že si mě přemluvil. Nechci plánovat, protože se říká, že se Pánbůh směje, když lidi plánujou. Ale od prvního okamžiku to prostě funguje a vím, že je to on.

Když jsme se vrátili k tomu Pánubohu, je to velký rozdíl, zpívat v kostele, oproti třeba divadelnímu jevišti?
Beru to jako příležitost poděkovat a denně jsem děkovala Tomu, který mi pomohl k talentu, ne hlasu, protože zpívat umí každý, ale třeba ukecat lidi, aby šli stejným směrem. Mít paličatou hlavu, nevzdat to, když to náhodou nevyjde, a párkrát se to stane. Mít tvrdost nejen k sobě, ale i ke svému okolí... je tam tolik věcí, které kdyby nebyly, tak bych v životě nebyla tam, kde jsem. Už to nepovažuji za náhodu. Obdržela jsem nejen za minulý rok i za předchozích dvacet let ocenění od Hudební akademie jako zpěvačka dvacetiletí. Cítila jsem takovou sílu - to přece není náhoda. Cenu Anděla můžete dostat za cédéčko, ale povede se jedno a druhé třeba ne. Já ji dostala za dvacet let! To jsou věci, které se spojují a nejsou jen tak.

Když jsme u toho času - dvacet let. Říká se, že mužský hlas zraje a ženský hlas stárne, jak je možné, že se udržujete stále na vrcholu?
Je to podle toho, jaký zpívá zpěvačka žánr. Kdybych zpívala klasiku, tak bych se o hlas bála. Ale protože já tíhnu a vždycky jsem tíhla spíše k šansonu, tak čím víc těch vrásek budu mít, čím třeba budu mít menší rozsah, tím větší bude hloubku projevu... Neděsím se stárnutí. Myslím, že moje doba teprve přijde, kdy ze mě půjde to, co má jít.

Co byste vzkázala čtenářkám našeho magazínu?
Kdybych měla ženám poradit v lásce: Nebojte se odejít. Není frajeřina vydržet někde, kde to drhne a je to násilné. Když jste pak s někým, kdo vám vyhovuje, zjistíte, že je život krásný, že nemusí být každý den utrpení - je to prostě nádhera. Odejít ze vztahu je strašně těžké, člověk se bojí, že bude sám, nebo se bojí, že to nezvládne, ale všechno se dá. Udělat krok z bludného kruhu. Neodcházela jsem nikdy z žádného vztahu najednou a z ničeho nic, i když to tak třeba nevypadá. Mé kroky byly promyšlené. Spontánní byly možná začátky, ale konce ne. Takže opravdu, nebojte se odejít, za každým rohem totiž čeká někdo, kdo vám nebude kroutit život došišata. Život je krásný, když ho prožíváte s někým, kdo ho s vámi chce žít. Když s vámi třeba věší to prádlo... nikdy jsem nevěděla, že se může muž takhle starat o ženu. Jsem nošená na rukou jako princezna. Kdyby mi někdo řekl, že to přijde až ve čtyřiačtyřiceti, tak budu nadávat, ale vím, že mám před sebou ještě půlku života, a tu doufám strávím s ním.

Kam dál?

Téma dne 4. dubna 2011: Rádio ŽENA-IN.cz

Tentokrát si v magazínu budeme hrát na takové malé rádio!

  • Pošlete mi tři odkazy na vaše oblíbené písničky umístěné na serveru YOUtube!
  • Napište ke každé krátký komentář, proč se vám líbí a proč ji chcete čtenářkám pustit.

Podmínkou je, že písničky musí být umístěny na serveru YOUtube - jiná videa bohužel na našich stránkách přehrávat neumíme. Za svůj písničkový nášup můžete získat jako dárek nové cédéčko Aprílová škola autora Jiřího Žáčka, které pro Supraphon namluvil Vojta Dyk a další přední umělci...

Své příspěvky posílejte 4. dubna 2011 do 14.30 hodin na e-mailovou adresu redakce. Nezapomeňte v předmětu uvést heslo (viz níže)...

Reklama