Milé ženy-in,

ráda se s Vámi podělím o svou zkušenost z práce au-pair. Bylo to v roce 2001, bylo mi čerstvých dvacet, nic mě doma nedrželo. Neměla jsem přítele, ani dobrou práci a už dlouhou dobu jsem toužila odjet do ciziny jako au-pair.

Navnadily mě krásné katalogy s idylickými fotečkami sladkých dětí, nádherných domečků a strašně sympatických lidí. Až po čase si člověk uvědomí, že ty fotky jsou opravdu jen s výjimkami pravdivé a ne všechno je tak idylické, jak by se mohlo zdát.

Takže na jednu stranu se člověk těšil a doufal, že bude mít na lidi a rodinu štěstí, na druhou stranu existovaly i obavy, jestli ta rodina nebude zlá, jestli dostanu najíst a podobně. Byly známé příběhy, kdy se k au-pair rodina chovala jako ke služce, ne-li hůř. Ale člověk musí trochu riskovat, být odvážný a nějak to dopadne... A taky že jo.

Odjížděla jsem v únoru. S anglickou rodinou jsem byla v kontaktu už před odjezdem, vyměnili jsme si fotografie a jeden telefonát a navzájem jsme si padli do oka. Zbývalo teda jen zařídit potřebné formality, rozloučit se se svými blízkými a kamarádkami, a vzhůru do světa!!!!

V den odjezdu jsem se statečně rozloučila se svou rodinou, zadržovala slzičky a tvářila se statečně... Přes mírné obavy jsem se těšila na rok plný zážitků a nezapomenutelných zkušeností. V Brně jsem nasedla na autobus směr Londýn. Mým cílem byla tedy Velká Británie, městečko jménem Caterham. Je to nedaleko Londýna, asi 40 minut vlakem na jih.

V Londýně mě přivítala celá rodina, byli na první pohled moc milí, sympatičtí. Měla jsem na starost dvě děti, 14letého Michaela a 10letou Emmu. Děti to byly už velké, nebylo třeba je hlídat, ale spíš jsem měla na starost dohled, vařit jim večeře, vypravit je každé ráno do školy a mladší Emmu tam vodit a odpoledne zase vyzvedávat. A taky úklid, a to pořádný.

Hned po příjezdu do domu rodiny jsem si prohlížela místo, kde mám strávit rok života. Domek to byl docela hezký, ale ta špína....

Okna, která nebyla mytá tak 10 let, špinavé závěsy, záclony. Člověk by se z toho opravdu pozvracel...

Nikdo mi nenakázal to uklízet, ale říkala jsem si: přece tady nebudeš celý rok chodit kolem těchto hnusně špinavých oken? A tak jsem se jednoho dne pustila do gruntování: okna, záclony, prach, vysavač, praní potahů, závěsů, všeho, co se dalo. A večer vypadal dům úplně jinak. Majitelé to také ocenili, avšak taky zjistili, že jsem dobrá uklizečka a nenápadně mi podsouvali další a další práci.

Zkrátím to. Půl roku v této rodině byla idylka. Chodila jsem na kurzy angličtiny, utrácela libry za hezké oblečení, našla si kamarádku Češku, se kterou jsme chodily po obchodech a výletech, bylo to všechno moc hezké. V létě mi rodina koupila zpáteční letenku do Prahy, abych navštívila svou rodinu. Byl to můj první let letadlem. Po týdnu jsem se vrátila. Ovšem začlo být nějak dusno.

Ještě začátkem září na oslavě matky rodiny mě vychvalovala do nebes, jak jsem šikovná, jak jejich hezký dům je hlavně moje zásluha, jak jsem nejlepší atd. atd. Dva týdny nato se dozvím, jak mě pomlouvá u známých.

A pak jednou za mnou přišla s tím, že jsem špatně sušila ponožky v sušičce (?!), že jsem Emmě dala menší porci než Michaelovi (?), že jsem nepomyla podlahu v kuchyni (???) a pod. Tak jsem ji řekla, že nejsem její služka a že pokud má na mě najednou jiné požadavky, ať si najde někoho jiného. A ona na to: "Tak do dvou týdnů se zbal a odejdi." A tak se taky stalo.

Nejprve jsem myslela, že si najdu jinou rodinu, ale nakonec jsem se rozhodla odjet domů, blížily se Vánoce a já nějak ztratila iluze o Angličanech. Jejich přetvářky a ran pod pás jsem prostě už měla dost.

Fraška všech frašek bylo to, jak se se mnou byli všichni rozloučit na nádraží. Bylo to trapné a dodnes nevím, co jí přelétlo přes nos, že najednou proti mně obrátila. Já jsem tam dělala vše možné i nemožné, aby byli se mnou spokojeni, no a nakonec jim to ještě bylo málo.

Z Anglie jsem odjížděla již bez iluzí a s úsudkem, že Angličanky jsou lstivé, přetvařují se, závidí a mají chlapy pod pantoflem. Chlapi, Angličané jsou sice fajn, ale být pod pantoflem se jim asi líbí. Ne ovšem všem, poněvadž mnoho holek - Češek, Slovenek tam zůstává a vdá se tam.

Pro mě těch devět měsíců bylo nejlepší zkušeností, mám spoustu zážitků, fotek a suvenýrů...

Hodně vzpomínek na kamarádku Radku, která mi hodně pomohla, když bylo třeba, a se kterou jsme zažily hodně srandy a super zážitků. Co se práce au-pair týče, vždy jde vlastně o jedno a totéž - nikdy nebudete členem jejich rodiny, vždy budete jen vetřelec, služka, někdo pod nimi. Nicméně si myslím, že pro každou mladou holku tato zkušenost bude jen přínosem a jakýmsi pomocným vzorem, jak se jednou chovat/nechovat ve své vlastné rodině.

S pozdravem

evita_ij


Milá evito_ij,
určitě do zahraničí nikdo neodjíždí s tím, že si tam jako au-pair najde druhé rodiče. Trochu škoda, že Vám rodina nakonec nesdělila, co jí opravdu vadilo. Možná už měla dostatečně uklizeno "do zásoby", a proto Vás již nepotřebovala :-).


Téma úterní: RIVALITA
Zažila jste někdy rivalitu?
Soupeříte teď s někým?
Jste ráda rivalkou?
V čem - v práci, lásce?
Odsuzujete rivalitu?
A co zdravé soupeření?
Přerodila se vaše rivalita v něco pozitivního?
redakce@zena-in.cz

Reklama