Milá redakce a ženy-in,

poutě jsem měla vždycky velice ráda. Ani ne tak kvůli atrakcím - na ty divoké jsem nechodila vůbec - ale spíš kvůli svátečnímu pocitu, různým „zakázaným" a příšerně nezdravým mlskům a podobně. Co jsem si ale nikdy nenechala ujít, to bylo ruské kolo. A právě tomu vděčím za svoje dneska už osmileté spokojené manželství...

Pro někoho je to možná nuda, já jsem si ale ten pohled z výšky vždycky užívala. Snažila jsem se poznat různé budovy v dálce a radovala se z pocitu svobody, ale bez hrůzy a zpěněného adrenalinu. Jednou jsme takhle k seděli s mým tehdejším přítelem v gondolce, která pomalu popojížděla, jak dole nastupovali lidé, byli jsme zrovna v nejvyšším místě - když laškovně zadul větřík a sebral mi z hlavy klobouk. Jsem totiž klobouková", nosím je hrozně ráda dodnes, i když to už není moc zvykem. A v létě bez slamáku vůbec nevylezu.

Tenhle byl ovšem úplně nový, tmavě červený, barevně mi ladil s kabátem... no prostě model. Vymrštila jsem se za ním, že jsem málem vypadla z gondoly, přítel mě chytil, a pak už jsem jenom konsternovaně pozorovala, jak můj milovaný klóbrc plachtí nad stánky a atrakcemi. Být to slamák, kdoví, kam by až doplachtil, tenhle byla ale naštěstí dost těžký, tak uletěl jen pár desítek metrů a přistál na kusu - relativně čistého - trávníku.
To byla šance - pokud ho ovšem někdo nepošlape nebo nesebere dřív, než se dostanu dolů. A jak známo, z ruského kola se za jízdy vystupuje dost špatně... Začala jsem poskakovat jako čertík v krabičce a z té výšky volat na kolemjdoucí. No, jasně, všude rámus a hudba, neměla jsem šanci. Přítel se za mě začínal stydět, za ruku mě stahoval na sedadlo, já ho ale v tu chvíli měla plné zuby. Vůbec mě nepodpořil! Nakonec se mi podařilo přilákat pozornost jakéhosi mládence, který byl v pracovním a nesl odněkud někam jakési trubky. I když mi nerozuměl, viděl, že mávám a ukazuju, podíval se po směru - a měl ho!! Sebral můj milovaný módní doplněk, a než jsme se snesli k zemi, stihl mi k němu koupit dokonce i zmrzlinu.

Ten den z toho nic nebylo, stihli jsme si ale vyměnit telefony. Za měsíc na to jsem se rozešla s tím mým bývalým nekňubou. A šikovného zachránce klobouků jsem si za rok nato vzala... Zůstala nám z toho taková malá tradice - každé výročí našeho seznámení oslavíme koupí klobouku. Pravda, není to vždycky model, někdy jen slamáček nebo pláťáček, ale i tak už jich mám pěknou sbírku.
Pavlína


Moc hezký příběh. Pak že člověk může na pouti přijít jen k bolení břicha nebo hlavy! A tu vaši sbírku nám příležitostně vyfoťte a pošlete. Určitě by zajímala nejen mne...

Reklama