Hned první příspěvek je plný sourozenecké něhy a lásky. Napsala ho čtenářka s nickem louskacek2, která je pro své dva mladší sourozence víc než sestrou. Více se již dozvíte v jejím pěkném příběhu.  

Dobrý den, zasílám příspěvek k dnešnímu tématu.

Zlatíček ve svém životě mám několik, ale dnes je téma zlatíček sourozeneckých proto budu psát o nich.

Je to už dávno, ale jednu vzpomínku z dětství nemohu zapomenout. Byla to situace u babičky, která mi domlouvala tak jako vždycky kousala nehty. Říkávala mi,  že pokud si je budu furt kousat tak nebudu mít nikdy sourozence. No a tak jsem ve svých cca 5 letech poslala kousaní k vodě a netrpělivě čekala. Bohužel sourozenci se nedostavovali.

Pak mě ta myšlenka tak jak šel čas, nějak opustila a už jsem se tím netrápila, prostě jsme byli doma tři tak co. Naši se přede mnou o těchto věcech nebavili a já měla kamarádky od dětství tak mě to taky nijak netrápilo. 

Najednou jsem opustila základku, a nastoupila na střední. Nevím, co se mě už doma tenkrát nezdálo, ale cosi mě prostě nesedělo. No a tak mě nenapadlo nic jiného než prohledat našim stolky v ložnici. No a na co jsem nenarazila? Máma tam měla těhotenskou knížku! Ne nějakou starou, ale čistě aktuální. V první chvíli jsem začala brečet už ani nevím, jestli radostí či vztekem, ale všechno jsem si nechala pro sebe ( však já Vám dám vy tajilové :)
No a co se nestalo, najednou mě naši chtěli strašně vzít na večeři, celý tajemnýJ. Tak jsem hrála to jejich divadélko a šlo se. No a tak nějak večeříme a taťka se mě záhadně zeptá: ,,Kolik si prý myslím, že nás u stole je?‘‘. V tom už jsem to nevydržela a vyprskl smíchy, naši na mě zůstali nevěřícně koukat ( netušili, že vímJ). No a tak jsem taťkovi odpověděla něco v tom smyslu, že pokud mám hrát dál divadélko tak tři, ale jinak že to co vím tak asi čtyři :). Naši na mě nevěřícně koukali,  a otázka jak to jako vím hned následovala. Tak jsem se jim ke všemu přiznala, a to že jsem to obrečela se nikdy nedozvěděli. Brekot, ale nebyl proto, že bych snad proboha chtěla na věky býti jedináček, ale proto že mi poprvé v životě tajili takovou věc ( tu největší radost jakou pro mě kdy mohli mít!).

Nutno říct, že jsem o mou sestru ještě když byla v bříšku málem přišla, ale protože je to velká bojovnice, tak se jen tak nenechala a od narození je živá až moc. No a co čert nechtěl, přibyl mi po dalším roce a půl ještě bráškaJ. Odstup mezi námi je tedy kolem 18-19 lety.

Proto, ač jsou moji sourozenci, jsou to moje zlatíčka a odmalička je vnímám spíš jako druhá máma než jejich sourozenec.      
Oba je bezmezně miluji a nikdy bych o ně nechtěla přijít. A tak jako máma bych raději trpěla já, než oni.

I když už nežijeme spolu v jedné domácnosti, já mám už svojí vlastní rodinu, nemine okamžik, kdy na ně nemyslím, a ráda je vždycky znovu a znovu vidím.

louskacek2

Pozn.red. Text nebyl redakčně upraven

___________________

Odstup 18-19 let, tak to je opravdu velký odstup. Vůbec se nedivím, že jsou to vaše zlatíčka, a jde to znát i z celého příběhu, který jste napsala opravdu krásně, s citem a s láskou. Určitě jsou bráška se sestřičkou rádi, že mají takovou skvělou – velkou sestru.
Mějte se všichni pořád tak rádi :)
Saša

Téma dnešního dne: Vztahy mezi sourozenci

  • Cítíte mezi vašimi dětmi rivalitu?
  • Jak jste vysvětlily tomu staršímu, že mu přibude další sourozenec?
  • Myslíte si, že měříte oběma (nebo více) svým dětem stejným metrem?
  • A jak jste na tom byly ve vztahu ke svým sourozencům vy?

K tomuto tématu pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jedna ze čtenářek obdrží pěkný dárek: pro maminku sprchový gel od Avonu a pro děti dva šampony od Garnieru.

darek

Reklama