Děkujeme moc za příspěvek od čtenářky s nickem lleennaa. Určitě se jí nepsal lehce, její vzpomínky na dětsví nejsou zrovna idylické. Posuťe samy, milé ženy-in

Přeji nejen Vám milá redakce, ale i všem dětem na Zemi, krásné dobré ráno.

Narodila jsem se v roce 1985, tudíž nemůžu vzpomínat, jaké to bylo v době Rudé hvězdy a před tím. Jaké byly řady na banány, jak vypadaly a co to vlastně byly bony. Všechno jsem se poctivě dočetla v časopisech a knihách o mnoho let později.

Můžu vzpomínat na kousavé hnědé punčošky, bílé halenečky s volánky, do kterých mě navlíkali do školky. Můžu vzpomínat na to, jak poprvé spolužačka přišla s nehty jako kocour a řasami dlouhými jako vebloud, aby ukázala svou vyspělost...to nemluvím o nádherné push-up podprsence, kterou jsme ji některé my méně obdařené ohromně záviděly...

Můžu vzpomínat na výlety, které jsme s kamarádkami podnikaly na kolech kolem našeho města nebo na naše šarvátky a hádky o to, která sbalí toho či onoho kluka (to už jsme měly push-up všechny, šance na sbalení byly vysoké)...

Moje dětství bylo fajn v době, kdy jsem ho trávila někde venku, klidně i sama. Moje dětství bylo svým způsobem fajn i ve škole. Pro některé jsem byla nejspíš trochu zvláštní (byla jsem jako dítě hodně stydlivá, postupem času jsem se otrkala).

Fajn dětství skončilo, jakmile jsem překročila práh bytu. Facky, nadávky, někdy i rána pěstí. Doma to byl boj o přežití. V takových chvílích jsem chtěla být dospělá. Chtěla jsem utéct, mít svůj byt a klid. Když se mi podařilo někam se ztratit, třeba pěšky, chtěla jsem zůstat už napořád dítě. Nikdo po mě nic nechtěl, dostala jsem napít a najíst, když jsem někomu s něčím pomohla...to bylo fajn.

Nejraději vzpomínám na 14. - 15. rok. Jezdívaly jsme se spolužačkou k její babičce. Byly to nádherné víkendy plné klidu. Byla jsem ji za to ohromně vděčná. Vlastně jsme tam chodívaly pěšky, nějakých 6 - 7 km. Po cestě jsme si zpívaly, jako spravný puberťačky jsme pomluvily kde koho - rodiče, jak jsou nefér, učitelky - no ty nám vůbec nerozumí, kluky -  těch lásek co jsme vystřídaly...na tohle vzpomínám opravdu strašně ráda.

Dostala mě Vaše poslední otázka: Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste dospělá? Co když si to člověk neuvědomí, co když je postaven před hotovou věc? Tady máš sestřičku, já musím do práce a ty mi teď musíš pomoct. Už jsi velká holka, musíš pomoct, jsi skoro dospělá (nebylo mi ani osm)...žádné pískoviště, žádné kolotoče, žádní kamarádi. Kočár, pleny, mlíko, do toho nádobí, úklid bytu a tak dále a tak dále...nechceš?

Dostaneš výprask... Dospěla jsem před rokem a půl, když jsem se vzepřela a řekla dost...mé dětství stálo za houby, ale ničit ho své dceři nedovolím. Ale to je jiné téma... Já bych si přála jen jednu věc: aby byly všechny děti šťastné. Děti jsou naše budoucnost...:-)

lleennaa

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

To mě až mrazí. Když jsem si četla váš příběh, měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve středověku.

Co vy na to, milé ženy-in? Jaké máte vy vzpomínky na dětství. Doufám, že lepší než lleenna. Napište nám, jaké dětství jste prožívaly vy. Na co nejraději vzpomínáte? Nebo máte také nějaká traumata, se kterými se chcete svěřit? Žena-in je dnes pro vás vrbou.

Pište na: redakce@zena-in.cz

Soutěž: A

 

 

 

Reklama