...budík, už zase. Ten jeho zvuk mě přivede do blázince. Je pět hodin ráno, všichni normální lidi ještě spí a já se kymácím do koupelny.

Aspoň že dnes bude krásně, práce půjde líp od ruky.
V mysli si každé ráno přehrávám, proč to vlastně dělám. Jasně, potřebuju peníze. A taky - všude dobře, co nejdál od domova nejlíp.

Ve školním roce jsem sháněla nějakou pořádnou brigádu, byla jsem spolehlivá, rychlá, učenlivá. Ale nedařilo se. Kdo by taky zaměstnal 13 - tiletou kozu.

O nedělích jsem prodávala noviny, to byla prácička. Ve čtyři ráno vstát, jít přes celé město pro těžký balík, jít domů, všechno nachystat, poskládat, počkat na kamarádku a v sedm už jsme stávaly před obchodem a křičely: nedělnííí blééésk, kupte si nedělnííí bléésk...byla to vlastně docela sranda.

V zimě to šlo trochu hůř, ale zvládla jsem to i s nohou v gypsu.
Umýt, učesat, natřít opalovákem, nachystat svačinu a hurá na cestu...

Když jsem touhle polní cestou jela poprvé, bylo to díky typu od spolužačky. Nabídla mi sběr rybízu, že by jezdila také.

Vzaly jsme tenkrát kola (já ho měla celé prázdniny půjčené od sestry za menší poplatek) a vydaly se hledat onen sad.
Podařilo se nám to asi po dvou hodinách, ale stálo to za to. Byla jsem nadšená.

Bylo tam krásně, klid a hlavně, dost daleko na to, aby mě někdo přišel otravovat z mé milované rodiny...

Teď tu cestu absolvuji každé ráno, sama. Párkrát se mi podařilo někoho přemluvit, z paneláku, ze školy, z party...ale nikdo tu práci dělat celý den nechtěl...proč taky.

Když potřebovali, rodiče nějakou korunku uvolnili. Já už to štěstí neměla. Když to bylo možné, strávila jsem na rybízu přes polovinu prázdnin, od rána do pozdních hodin...

Dnes bude opravdu krásně, všechno to krásně voní...zatímco se sluníčko dere na nebe, nachystám si bedny, kyblíky. Někteří sběrači už jsou dávno tady...jsou v důchodě, pomáhají v sadě už nějaký ten rok, když jsem něco nevěděla, stačilo se optat jich.

Byli fajn, někdy jsme sbírali společně v jedné řadě...
Měla bych se dát do práce, ať to rychle uteče...
Sluníčko se vydralo, nebe bylo nádherně modré...mít s sebou teploměr, asi by se rtuť nestačila divit...bylo hrozné horko.

Musím hodně pít, do večera daleko.

Někteří mojí kolegové sběrači se střídavě ukrývali ve stínu keřů a stromků, jiní jeli přes poledne, kdy slunce prahlo nejvíc, domů.

Já frajerka a velká bojovnice sbírám dál.

To dám, přece nejsem žádný béčkař. Prvně jsem si svlékla tričko a natáhla tílko, pak šlo dolů i to. Sedím na stoličce v krátkých kraťasech a podprdě.

Cítím, jak mi červenají tváře, ramena, stehna...ale sbírám vesele dál.
Blíží se večer, měla bych si to jít nechat zvážit, zapsat, rozloučit se s některými, kteří se odpoledne vrátili k rozdělané práci. Ti co se nevrátili už nepřijedou, nikdy.

Jeden horký den některým stačí k tomu, aby zjistili, že jim to za to nestojí...nevadí, zbyde víc rybízu na mě...
Otvírám dveře od bytu a naproti mě se objevilo cosi červeného, flekatého, špinavého...Do rána mi naskákaly velké puchýře po celém těle. Celý následující den jsem proležela na břiše a brečela jsem jako želva...

Už je to pár dnů zpátky, tělo se hojí, dušičce to chvíli potrvá. Je časně ráno a já se vítám se svými kolegy sběrači, se sluncem, s modrou oblohou...a jdu zase sbírat ten krásný červený voňavý rybíz...

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Jogurt – jedině jogurt. Krásně optimistické :-) Míša

O brigádách nejen bramborových a chmelových a o zážitcích nejen veselých z těchto činností pocházejících si povídáme dnes na redakce@zena-in.cz.

Kdo z vás si vzpomene na tuhle celou říkanku?

Dráty pod vodou - KABEL

Díra ve zdi - TUNEL!.....

..... DOKONČETE TEXT VE SVÉM PŘÍSPĚVKU POSLANÉM REDAKCI A VYHRAJTE CENU!

Reklama