Telefonát jako s člověkem, který telefonuje poprvé v životě, zažila čtenářka Pajda při volání pomoci pro svou kamarádku. Více v této novince.

Následující příhoda se stala čtenářce Pajdě. Někdy člověk jen žasne...


Kdysi jsem taky potřebovala pomoc. Tedy ani ne tak já, jako naše kamarádka, která dostala úžasný alergický záchvat. Nic podobného jsem nikdy před tím neviděla a doufám, že ani už neuvidím - modrala, dusila se a bylo jasné, že je to na záchranku. A protože jsem věřila profesionálům, tak jsem vzala mobil a vytočila 112. Následoval úžasný rozhovor:

„Linka 112, u telefonu... Paní, co byste jako chtěla?“
„Já potřebuju záchranku, ale ne jako, doopravdy a rychle. Mám tady alergičku se silným záchvatem.“
„Jak moc silným?“
„No, dusí se, otéká a modrá.“
„Teď o půlnoci?“
Tak pitmost téhle otázky mě opravdu zaskočila. Nicméně školený pracovník pokračoval:
„A co jí je? Kašle, bolí ji hlava...“ zřejmě nějaký seznam na téma „Jak eliminovat pitomce“ pomyslela jsem si.
„Ne. Otéká a dusí se!“
„A jak jste poznala, že otéká?“
„Nejde jí ukrást snubák. Já vám nadiktuji adresu a vy mě sem pošlete pomoc, ano?“
„Tak já si píšu, diktujte.“
Nadiktovala jsem adresu a následoval dotaz:
„A jak se k vám dostaneme?“ v duchu jsem zavrčela, že na praseti, ale přece jen jsem dodala, že jsme v penzionu a ten je značený reklamními značkami. A ideální by to bylo sanitkou. Jenže hlas se nedal odbýt.
„Musíte mi popsat nejbližší barák.“
„Nemusím. Netuším, jak vypadá nejbližší barák.“
„Tak se zajděte podívat, a pak mi ho popište.“
„Nezajdu. Tolik času nemám. Nejbližší barák odsud je 800 metrů a venku je tma jak v pytli.“
„Tak mi popište okolí, nějak, abychom to našli.“
„Je tam silnice, na ní křižovatka a na ní velká cedule se šipkou a jménem penzionu. Podle té se budete řídit...“
„A kde ta cedule je?“
„U silnice.“ To už mě opravdu tekly nervy. Přiznám se, že jsem nakonec telefonem třískla a bylo to, nicméně sanitka dojela celkem rychle a pobavený doktor se mi přiznal, že sice dostal neuvěřitelně zmatený popis cesty i s tím, že jsem sprostá, ale protože do penzionu, spojeného s jízdárnou, samozřejmě trefí všichni ze záchranky a na nesmyslné instrukce už jsou zvyklí, tak je to prý ani moc nepřekvapilo...

A další zážitek měl můj syn. Volal během jednoho ze záchvatů na Krizové centrum. To ještě trpěl silnými depresemi a potřeboval prostě mluvit a mluvit. Vykládal, co se mu kdy stalo, o šikaně ve škole, jak ho učitelka přede všemi slovně napadala a najednou na druhé straně ticho...po chvíli se ozvalo nesmělé: „Víte, nezlobte se, já jsem něco tak strašného ještě neslyšela...já si šla sehnat psychiatra.“ Domů jsem dorazila asi dvě hodiny na to a syn se ještě pořád pochechtával.

Pajda

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 29. 1. 2013: Tísňové volání - jak často ho využíváme

Příspěvky k tomuto tématu již neposílejte. Záhy se dozvíte, která čtenářka získala slíbený dárek: knihou Výživou proti rakovině z nakladatelství iKAR a také stylovým diářem na letošní rok od firmy Albi.

bookdiar

Reklama