„Chtěl bych být psem ve svých dobrých rukou," napsal jednou slavný básník George Gordon Byron. Ne každý pejsek má ovšem to štěstí, že se do dobrých rukou dostane. Mnozí obyvatelé pražského Psího domova by mohli o lidské krutosti vyprávět. Tady je osud jednoho z nich, jak mě s ním seznámili ošetřovatelé útulku. Jméno majitele ani pejska není skutečné, příběh však psal sám život...

Prázdný obojek
Jednoho dne si osmdesátiletý pan Honza se svým dvanáctiletým voříškem Jackem vyrazil na procházku. Protože chtěl čtyřnohému příteli dopřát pořádné „vyběhání“, rozhodl se, že spolu dojedou tramvají do vzdálenějšího parku. Nastoupit do tramvaje je pro starého člověka vždycky velký výkon. A ani pro staršího pejska to není snadné. Navíc byl Jack velký milovník nejrůznějších pamlsků a tak měl trochu nadváhu. K zastávce přijela tramvaj a Honza se pustil do výstupu. Když se mu konečně povedlo zdolat schody, obrátil se, aby pomohl Jackovi. K jeho zděšení se ovšem dveře zavřely a tramvaj se začala rozjíždět. Marně bušil Honza do dveří řidičovy kabiny, marně křičel... Řidič nedbal. A tak když se na příští zastávce dveře otevřely, zbylo Honzovi v ruce jen vodítko s obojkem, ze kterého se Jacka nějak vysmekl, a oči pro pláč...

Hledání
Zoufalý majitel se pěšky vydal zpátky s maličkým, ale přece jen doutnajícím plamínkem naděje - snad Jack nějak unikl, snad se mu z obojku povedlo vyklouznout včas! Trvalo dlouho, než se osmdesátiletý pán dostal k předchozí zastávce. Na cestě však Jacka nikde nepotkal. Ani na zastávce pejsek nebyl. Jen na kolejích zůstala trocha krve. Nikdo z přítomných lidí ale nevěděl, co se Jackovi stalo nebo kam se mohl podít. Honza celý den bloudil po okolí a marně pejska volal. Jack se neukázal...

Vyčerpání a hlavně zoufalství si začalo vybírat svou daň. Honzovi se udělalo zle a musela pro něj přijet záchranná služba. Nikdo v nemocnici se nehodlal hledáním jeho pejska zabývat, když ale Honzu po dvou dnech propouštěli, poradila mu sestřička, aby se zeptal v útulku. Honza poslech. A tenkrát se na něj usmálo štěstí v neštěstí...

Tentokrát šťastný konec
Jack se našel. Pomoc mu přivolala jedna paní, když zkrvavený utíkal po ulici - tramvaj mu přejela tlapku. Pejska odchytila Městská policie a převezla ho do Tróji, kde se ho okamžitě ujal veterinář. Kosti i šlachy ale byly zle poškozeny, a tak nezbylo než tlapku amputovat. Jack se ovšem na svůj věk rychle uzdravoval a v útulku se naučil běhat po třech. Když si pro něj Honza přijel, radostně ho uvítal a po krátké rekonvalescenci, během níž ještě Jack zůstal v péči veterináře, se mohl se svým pánem vrátit domů...

Jackův a Honzův příběh má nakonec docela šťastný konec. Kolik je ale těch, které ho nemají? Kvůli lidské bezohlednosti, krutosti a lhostejnosti... Příběhy z Tróji, ty šťastné i ty smutné, si budeme vyprávět dál, stejně jako si popovídáme s ošetřovateli o tom, jak se správně zachovat, když najdeme na ulici opuštěného pejska, dozvíme se víc o tom, jak to vlastně v útulku chodí a spoustu dalších zajímavých informací...

Jaké jsou Vaše zkušenosti s řidiči v hromadné dopravě? Stalo se Vám někdy, že se zachovali bezohledně, ať už ke zvířatům nebo třeba ke starším lidem, matkám s kočárky a podobně? Nebo Vás naopak někdy mile překvapili?

Reklama