Psal se rok 2004, kdy Lidčin manžel odjel poprvé na zahraniční misi do Afghánistánu. Jako voják z povolání to bral nejen jako dobrou zkušenost, ale viděl v tom také příležitost, jak si finančně polepšit. S manželkou měli rozestavěný dům, první dítě na cestě. Přečtěte si unikátní rozhovor s manželkou profesionálního vojáka.

Na žádost byla jména a některá konkrétní fakta pozměněna.

voják

Váš manžel je vojákem z povolání, poznala jste se s ním už v té době?
Jenom bych upřesnila, že byl, už není.
Poznali jsme se ještě na studiích. Já jsem studovala střední ekonomickou školu a manžel Vojenskou střední školu. Už odmalička chtěl být vojákem, zajímala ho vojenská historie, dodnes má doma poměrně slušnou sbírku vojáčků. Myslel si, že je nechá pro syna, ale narodily se mu dvě holky.

Co dělal dál po studiu na střední škole?
Studoval pak ještě na Univerzitě obrany, ale nedodělal ji. Otěhotněla jsem, vzali jsme se, narodila se nám první dcera a potřebovali jsme peníze. Byl normálně zařazen k vojenskému útvaru, jenže platy vojáků z povolání tehdy nebyly nic moc. Nosil domů 10 tisíc, to já jsem vydělávala před mateřskou víc.

A tak jste chtěla, aby vydělal víc i on?
Chtěla jsem, aby změnil zaměstnání, aby šel třeba někam jezdit, nebo si udělal rekvalifikaci na nějaké stavební povolání, jenže on nechtěl. Tělem i duší byl voják a nechtěl se své profese vzdát. Hodně jsme se tehdy kvůli tomu hádali, dokonce jsem i zažádala o rozvod s tím, že se „zeleným mozkem“ žít nebudu. Žádost jsem nakonec stáhla.

voják

Kdy to bylo?
V roce 97 nebo 98, ještě než jsme vstoupili do NATO.

Zmiňujete vstup do NATO, proč? Mělo to snad na vaši rodinnou situaci nějaký vliv?
Zásadní. Manželovi došlo, že tím se mu otvírá možnost účasti v zahraničních vojenských misích. Samozřejmě to nebylo ze začátku jednoduché, nešlo to hned, ale od roku 2005, kdy je naše armáda už plně profesionální, tak se staly ty mise čím dál častější. Manžel prošel speciálním výcvikem, včetně psychotestů, a zúčastnil se dvou misí. Jedné už v roce 2004, tam byl půl roku, a pak byl na roční misi v roce 2006. Tam už raději neměl jezdit.

Proč?
Vrátil se mi úplně jiný člověk. Poprvé přijel nadšený, měl plno zážitků, nové kamarády, také jsme si mohli dovolit dostavět rozdělaný dům, uvažovali jsme o druhém dítěti, byli jsme šťastní. Jenže on přišel za rok s tím, že by chtěl jet na další misi.

Do které země?
Poprvé i podruhé byl se speciálními jednotkami v Afghánistánu. Dodnes je tam spousta našich vojáků.

Vyprávěl vám něco o té zemi?
Poprvé ano. Vyprávěl mi, že je tam nádherná příroda, překrásné hory, domorodci jsou milí a přívětiví lidé, kteří, když si u nich získáte důvěru, tak vám dají první poslední. Samozřejmě neměl na mysli povstalce, ti jsou nevypočitatelní. Říkal, že místní lidé si zaslouží konečně klid a on je rád, že k němu může nějak přispět. Jak víme, ten klid tam není dodnes.

voják

Takže poprvé přijel spokojený.
Ano. A oba jsme mysleli, že to bude tak „růžové“ i napodruhé. Já jsem zpočátku nechtěla, aby odjel. Rok je přece jen hodně dlouhá doba, navíc jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. Ale manžel mě přemluvil, prý právě proto, že čekáme druhé dítě, budeme potřebovat peníze ještě víc a že už je to naposled.

Polepšili jste si finančně?
Polepšili. Máme krásný, velký dům, drahé auto, dvakrát jsme byly i s holkami na exotické dovolené, ale to všechno bych obětovala za to, aby se mi vrátil můj manžel.

Chcete o tom mluvit víc?
Trochu.

Co tedy myslíte tím „můj manžel“?
Když se vrátil domů z druhé mise, málem jsem ho nepoznala. Byl krásně opálený, to ano, ale také velmi pohublý a zešedivěly mu vlasy. Možná to bude znít divně, ale změnil se mu obličej.
Je to už skoro šest let, co se vrátil, ale pořád špatně spí, budí se ze spaní, je přehnaně úzkostlivý, zničehonic třeba přestane mluvit. Půl roku po návratu se léčil u vojenského psychiatra, ten mi řekl, že to chce čas, že manžel je silný a všechno se vrátí do starých kolejí. Ale nevrátilo. Manžel je pořád jakoby ve střehu.

Bavila jste se s ním někdy o té druhé misi?
Jednou se trochu rozpovídal. Říkal mi, že my si ani neumíme představit, jak se tady máme dobře. Že tam lidé, včetně starých lidí a malých dětí, denně bojují o život. Situace v Afghánistánu se v roce 2006, kdy tam byl podruhé, velmi zhoršila. Taliban nabíral na síle, sebevražedné útoky, únosy, nástražné nálože, to už nebyla hra na vojáčky, při bojích s povstalci a teroristy šlo každému z nich o život. Hodně jsem to tehdy sledovala v televizi, četla v novinách.

Bála jste se o něho?
Strašně.

Byli jste spolu v kontaktu?
V rámci možností byli.
On mi samozřejmě nemohl říct všechno, ale vím, že střílel do lidí, vím, že už mu to po čase připadalo úplně normální. Když byl tam, byl v pořádku. Teprve když se vrátil domů, tak asi až po půl roce se u něj začaly projevovat tyto příznaky. Post-válečný syndrom, nebo jak se tomu říká. K tomu se přidaly stavy deprese a úzkosti.

voják

Takže hned po návratu byl „normální“?
Ano, to byl v pohodě, jak říkám, až tak půl, tři čtvrtě roku po tom, co se vrátil, se u něj začaly vyskytovat tyto problémy. V žádném případě ale nechci, aby to vyznělo tak, že se v tomto stavu musí vracet všichni vojáci z misí, to určitě ne. Znám jeho kamarády, kteří se vrátili, otřepali se a jejich život se zaběhl do normálních kolejí, fungují bez problémů dál.

Jaké je vaše manželství dnes? Co manžel dělá?
Naše manželství je takové, že chodíme kolem něho po špičkách. 14 dní je normální, směje se, blbne s holkami, milujeme se, a z toho třeba 14 dní vůbec nemluví. Myslím, že se těžko od něj dozvím, co všechno skutečně prožil. Povolání vojáka už pověsil na hřebík, pravidelně navštěvuje psychiatra a všichni společně se snažíme jako rodina fungovat dál.

Moc Vám děkuji za vaši otevřenost, za tento rozhovor a přeji vám, ať se i váš život brzy vrátí do starých kolejí.
Děkuji...

 

Reklama