Moje prababička říkávala s ironií sobě vlastní, že lidé jsou různé.

Cesta na zkušenou může vypadat různě, trhání jahod v Británii mnoho zkušeností těm, co vyrazili, nepřineslo, alespoň jak jsem se doslechla. Ověřili si, že dokážou žít ve zhoršených hygienických podmínkách a že se nějakou univerzální slovanštinou domluví s ostatními Východoevropany, trhajícími bobule, ale naděje, že se naučí anglicky a poznají domorodou kulturu, rychle pohasly.

Další sice někam vyrazí třeba studovat, ale drží se ve shluku s cizinci, nejlépe soukmenovci, a z domorodé kultury poznávají akorát putyky.

Až ta třetí skupina to dokáže nějak nosně využít, třeba se naučí podivnému jazyku, potuluje se po domorodém venkově, kde se může v té putyce pustit do hovoru s místními dědky, kteří řeší nehorázné zvýšení městských poplatků za psy nebo tak něco.

Já jsem v jakémsi záchvatu bujarého nadšení skončila na jedné italské univerzitě, aniž bych uměla italsky a nějak podrobně věděla, co tam vlastně chci dělat. Podotýkám, že jsem tam měla studovat, ne vytírat podlahu, a to v italštině, kterýmžto jazykem jsem nevládla, kromě asi šedesáti slov. Italsky jsem se naučila za tři měsíce za pochodu, takže mám velmi solidní munici, když tvrdím, že jazyk se dá naučit za pár měsíců a protidebatér mi tvrdí, že to nejde, že on se učí nějak už tři roky a ono furt nic - na to krutě odpovídám: „Učíš se málo.“

V Itálii se historie čehokoli dá studovat v terénu a většinu roku i za slušného počasí, takže jenom blb by to nevyužil. V rámci přednášek souvisejících s oborem, které mi mimochodem umožnily dostat se do knihoven a rukopisy nejen očumovat, ale i osahávat (tohle by se v Česku nestalo), jsem se dobrala mnoha podivuhodných poznatků, o které bych v rodné dolině nezakopla, ani kdybych se snažila, a hlavně, uvědomila jsem si, že ať nám kdokoli tvrdí cokoli, v Čehůnii není tráva nejzelenější a všecko nejlepší, nejzajímavější a nejúžasňoucnější. Což zní banálně, když to jen tak řeknu, ale poznatek to není zdaleka jednoduchý a hlavně, je to nepřenosná zkušenost.

Zajímavý poznatek z oboru „Lidé jsou různé“ mi vznikl v souvislosti s mým cizozemským pobytem. Začala jsem chodit s jedním cizozemcem. (Pro následující text bude důležité, že šlo o docela normálního Evropana, ne nějakého džungláka.)  Tuto okolnost jsem v nějakém záchvatu blbosti zmínila rodičům, a když jsem byla na návštěvě, máma a teta mi učinily asi dvouhodinovou přednášku na téma Jak je nebezpečné sbaliti cizince, plnou argumentů jako: On člověk čte v novinách každou chvilku, že ti Arabáci mlátí manželky," nebo: To je strašně složitý, žít s cizincem, protože cizinci jsou takoví jiní."

Argument velmi silného kalibru byl, že prostě budu chodit s Čechem, aby si s ním maminka a teta mohly povídat. Nebo aspoň se studentem češtiny. Také se mi dostalo rady, že žít v cizozemí je strašně problematické, protože když třeba onemocním, není po ruce maminka, aby mi pomohla. (Mluvíme snad o Ňamang Batě a Vnitřním Mongolsku.) Prostě dvě hodiny mouder tohoto typu, ono V Česku je tráva nejzelenější" a U maminky je vždycky nejlépe" sice přímo nezaznělo, ale bylo to přítomné.

Poslední důvod, proč si nebrat cizozemce, mě srazil do kolen: Oni jedí na Vánoce úplně jiné věci než my!" Nic jsem na to neřekla. Na to se opravdu nic říct nedá. Jenom mi to asi za dva dny došlo. Že i lidé vzdělaní, které nemohu považovat ani zdaleka za omezené, mohou mít, při vší úctě, úplně hloupé názory.

Lidé jsou totiž sice různé, ale pořád to jsou lidé, mají dvě nohy a dvě uši a jestli na Vánoce jedí kapra, nebo chleba s marmeládou, je úplně putna. Na což jeden přijde jedině tak, že ty různé lidi potká... a to se mu asi doma v Liščí Lhotě nestane.

Vaše čtenářka Gentiana


Milá Gentiano,
díky za hezký příspěvek, který snad bude k napsání dalších takových povedených inspirovat i ostatní čtenářky. S tím jazykem vám dám za pravdu, když jsem odlétal do Ameriky, měl jsem za sebou sice čtyři roky AJ na malém moravském gymnáziu, ale mluvit jsem teda rozhodně neuměl (kde být WC a Česká republika je ve střední Evropě). Za tři měsíce jsem mluvil a člověk, který mě potkal na začátku pobytu, mi nechtěl věřit, že jsem to já. Jde to, ale bylo to tím, že jsme skutečně byli mezi místními a poznávali je. Ne v žádné komunitě Čechů nebo Poláků. A ano, i tam jsou lidé různé.

Napište nám, jak se cítíte za hranicemi a jak cítíte cizince v naší zemi na adresu redakce@zena-in.cz! Nejlepší příspěvek odměníme.

Reklama