Bulvár

Lidé JSOU dobří a ne, že ne!

lidi

Obecně se má za to, že lidé jsou k sobě lhostejní, že jim nezáleží na druhém, že nejsou ochotni si v nouzi pomoci, že konzumní společnost z nás udělala necitlivé špalky, kterým je pomalu osud druhých ukradený. Optimisticky tvrdím, není to pravda!

Pomozte mi dokázat, že ti, kdo se domnívají, že nejsme společností, kterou trápí problémy ostatních, a nejsme ochotni si navzájem nezištně pomoci.

Dnes jsem vybrala denní téma právě s touto otázkou: PODEJTE DŮKAZ DOBRÉHO SRDCE!

Přijde mi samozřejmé, že pomohu na ulici babičce, které se vysypala taška s nákupem, přijde mi naprosto logické, že zastavím u dopravní nehody, pokud tam už nestojí policie a sanitka, přijde mi normální poskytnout nezištnou pomoc člověku, který se jakkoli ocitl v nouzi a jsem první, kdo to vidí.

Několikrát jsem měla sama možnost se přesvědčit, že: DOBRÝCH LIDÍ JE MNOHO.

A vy?

Ono je to možná jen o tom, na co jsme nastaveni a co chceme vidět.

Prakticky každý den jsem svědkem zcela nezištného a spontánního chování společnosti, i když se jedná o drobnosti.

Protože se pohybuji převážně vozem, mám mnoho zážitků právě z téhle oblasti života. A nebudu se rozepisovat o tom, kdo kdy zastavil u nehody, kdy jsem to potřebovala sama a podobně.

Mluvím o spontánních drobnostech, které děláme denně a automaticky.

To nemusí být právě hrdinský čin, co nás přesvědčí, že v jádru jsme dobří a možná o tom nepřemýšlíme.

Kdybychom byli tak špatní, těžko bychom například, je to hloupost, já vím, ale za zmínku to stojí, pouštěli zcela automaticky v koloně auta před sebe i za cenu, že nás samé to zdrží, že my teď tu zelenou nestihneme.

Je malá, ale je to oběť.

A to prosím děláme i v případě oněch „vyčůránků“, kteří kolonu zcela záměrně předjedou. Proč? Protože to člověk prostě nevydrží. Protože si připadá hloupě, protože je mu to „BLBÉ“, protože to druhému v ten moment prostě pomůže a my jsme nastaveni pomoci...

Děláme dobré věci, a ani si je neuvědomujeme, protože je pokládáme za samozřejmost a hlavně, protože v tu chvíli jdou zcela spontánně z nás.

Pak, když se zamyslíme, máme dojem, že lidé k sobě nejsou dobří. A přitom denně prokazujeme drobná dobrodiní. Všichni, nebo drtivá většina z nás.

Následně jsme vystaveni krizové situaci a ejhle, najde se mnoho takových, kteří se v ten moment zachovají stejně jako my před časem, včera, dnes.

Je to tak – dobrý člověk žije a ne, že ne!

Pustíme těhotnou maminku na ruce s dítkem přes sebe ve frontě – ano, protože přece se jí špatně stojí, a kdybychom to neudělali my, udělal by to v té minutě někdo druhý? Udělal.

V zásadě přemýšlíme o druhých, řešíme jejich momentální situaci, pomáháme si navzájem, jen o tom možná tak nepřemýšlíme.

 A je to tak asi dobře, protože je to známka toho, že toto jednání je nám vlastní. Je automatické. Lidské.

Pište mi dnes své příběhy o tom, kdy jste měli možnost se přesvědčit, že dobrý člověk stále žije. Pište mi o tom, kdy jste vy sami prokázali ochotu nezištně pomoci. Pište mi, zda souhlasíte s tím, že MÁME DOBRÉ SRDCE. Téma je to vskutku bohulibé a mám za to, že e-mailů se na redakce@zena-in.cz sejde mnoho.

Krásný den.

   
16.04.2010 - Blog redakce - autor: Michaela Kudláčková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme