Jako malá jsem měla dovoleno trávit večery u televize. Tyhle večery ale obvykle začínaly a taky nedobrovolně končily večerníčkem.  Po klasické znělce a známém hlase říkající: „Dobrou noc“, o kterém dodnes nevím, zda patří mužskému, či ženskému pohlaví, se totiž ozvala další znělka. Zprávy.

V tu chvíli jsem prosila rodiče, aby mi televizi přepli, protože na tohle se dívat nechci. Sama jsem na ty čudlíky nedosáhla. Bylo mi jenom oznámeno, že teď zprávy jsou všude. A aby mi dokázali, že nelžou, občas všechny programy procvakali. Všechny dva.  Ten nepohledný pán vykládal věci, kterým jsem nerozuměla. Paní sice vypadala skoro jako princezna, ale jestli tohle byla pohádka, tak snad jen O šíleně nudné princezně.

Později jsem se sice naučila zabavit se po večerníčku jinak. Ale pořád jsem nechápala, co na tom lidi mají. Nejenže zprávy dávají na všech dostupných programech, ale dospělci to dokonce sledují a okřikují mě, že ruším. Dospěláci jsou stejní nemožní suchaři jako ti dva moderátoři.

Kdybyste hádali, že mě kolotoč času přeměnil na stejného nemožného suchara, trefili byste se.  Bez zpráv se neobejdu a televize je pro mě jedním z nejdůležitějších informačních kanálů. Bez zpráv se neobejdu. Výjimkou je snad jen dovolená, kdy je lepší o světě nevědět.

Zdraví Lída.

Text nebyl redakcí upraven.

Dnes si povídáme o televizi. Jakou roli hraje ve vašem životě?

redakce@zena-in.cz

Reklama