Teď tu máme příspěvek na jiné, velmi zajímavé téma. A já myslím, že je v dnešní době i docela aktuální - víra, náboženství, chození do kostela, křest a tak dál. Napsala nám o něm i čtenářka Libuše, která se vás ptá na názor. Napíšete jí?

Náboženství - být součástí, či nebýt?

Vážená redakce, milí přátelé, všichni příznivci ženy-in,

již minimálně dva roky řeším následující situaci.

Ale popořádku. Moji i mého manžela prarodiče byli křtěni, samozřejmě i rodiče. My dva, narozeni v 50. letech jsme křtěni nebyli. A teď řešíme dilema.

Naše děti se najednou rozhodly, že díky svým protějškům se nechají pokřtít. Syn v pravoslavné církvi, dcera v římskokatolické církvi. Kde jsme udělali chybu ve výchově, či snad posun k něčemu kladnému? Doma se o tom bavíme minimálně dvakrát týdně. Co člověka něco někam posouvá! Realita, či snad přesvědčení? Já, ani můj manžel nevíme nic.

Pamatuji na své babičky a dědečky, na rodiče, nikdy nikdo neřešil křest. Nikdo nikdy nechodil do kostela. A teď toto.

Dnes, po více jak roce po křtu mého syna na Ukrajině, bude dcera v Praze pokřtěna. Vím, že každou neděli chodí (musí) se jít pomodlit.

Nemyslím si, že to není správné, jen by mě zajímalo, zda je to v dnešní době moderní, nebo že někdo hledá nějaký ideál.

A už teď se omlouvám, nepatřím mezi netolerantní, jen mě zajímá, jak se na to díváte vy. Neřeším nic, děti jsou velké, je to jen na nich.

Děkuji Libuše

Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.


Milá Libuše,

věřící ani pokřtěná nejsem, takže to nechápu, ale taky nejsem netolerantní, ať si každý dělá, co chce. Hlavně s tímhle se nedá nic dělat. Někteří lidé asi musí patřit k nějaké skupině, mají pocit, že je tam jejich místo. Aspoň tak mi to kdysi říkala moje kamarádka, která se taky nechala pokřtít, když jí bylo asi devatenáct. A já ji dodnes nechápu.

Moc děkuju za příspěvek a přeju hezký den,

Lucka

Reklama