Liběna Rochová: Mojí nejsilnější stránkou je ctižádost

Módní návrhářka Liběna Rochová je jednou z našich nejznámějších. Pořádá české i zahraniční výstavy, navrhuje kostýmy, spolupracuje s divadly, obléká zpěvačku Licii Bílou, učí na Vysoké škole umělecko průmyslové a spolupracuje se sklárnou AJETO, kde spolu se studenty realizuje výrobu šperků. Angažuje se také v organizaci Unicef. Zkrátka je to žena, která dokáže pracovat za tři. Jaká byla její cesta za slávou?

Kdy se u vás začaly projevovat umělecké sklony?
Hned od malička. Chodila jsem na výtvarku na LŠU a paní učitelka mi vždycky říkala, že ze mě jednou něco bude – líbily se jí mé nápady. Po základce jsem chtěla studovat scénografii a divadelní kostým, ale byl rok 1967 a přihlášku mi neschválil uliční výbor. O rok později už ale byla politická situace volnější, takže jsem razítko dostala. Začala jsem studovat Textilní průmyslovku v Brně.

A nelákalo vás spíš umění?
rocho Ano, samozřejmě. Proto je moje pole působnosti široké od návrhů šatů pro klienty, divadelní kostýmy až po volnou tvorbu a šperky.

Jaká jste byla jako dítě?
Maminka říká, že hrozně pozitivní a stále radostná. A taky ctižádostivá. Rodiče mi naštěstí nechávali velký prostor a příliš nezasahovali. Například snesli i můj avandgarní pokojíček, ve kterém se sedělo na zemi a místnosti vévodily obrovské štafle.

Chodila jste ráda do školy?
Nijak zvlášť, zřejmě stejně jako ostatní děti. Na střední škole mě bavil dějepis, čeština, dějiny umění a odborné předměty, ale matika a fyzika na základce to byla hrůza.

Byla jste poslušné dítě?
Jsem ve znamení panny, takže jsem si povinnosti vždy plnila svědomitě sama od sebe. Možná jen v pubertě jsem byla trochu divočejší. Hodně se mi tenkrát líbili kluci. Abych na sebe upozornila, byla jsem schopná třeba vykopnout okenní tabuli. Na střední škole jsme samozřejmě pořádali večírky, popíjeli i kouřili, ale zábavu jsem vždy střídala s velkým pracovním úsilím.

Co je nejsilnější stránkou vaší osobnosti?
Rozhodně pevná vůle a ctižádost. Ta mě někdy úplně stravuje.

Jaké jste za život vystřídala koníčky?
Jako malá jsem sbírala autíčka a chtěla být automobilovou závodnicí. S o dva roky mladším bratrem jsme soutěžili, kdo pozná na ulici víc značek. Auta jsou dodnes mou velkou vášní. Od malička jsem také hodně kreslila.

Kdy jste si vydělala své první peníze?
To mně bylo asi šest let. Měla jsem doma už pořádnou hromadu svých výkresů, a tak jsem je prodávala lidem na ulici. Jeden stál desetník a kupodivu šly docela dobře na odbyt.

Jak dnes vycházíte se svým bratrem?
Velice dobře, i když jsme každý úplně jiný. On vystudoval zootechniku na zemědělské fakultě a žije klidným rodinným životem u Brna. Já jsem městský typ a miluji cestování.

Vzpomenete si ještě na nějaký svůj průšvih?
Malé rodinné drama se například odehrálo, když jsem v pubertě odmítla dál cvičit na klavír. Hrozně jsem se pohádala s tatínkem, on mi chtěl vrazit facku, ale já mu ruku zachytila a on si ji narazil o dveře. To bylo tehdy považované za vrchol vzpoury a dlouho se to řešilo.

A co první lásky?
Z počátku divoké, žádná nevydržela déle než pár týdnů. Poprvé jsem se opravdu zamilovala v 17 letech a později si svého nápadníka vzala. Nedopadlo to ale dobře. Toho pravého jsem našla až napodruhé. Už jsme spolu dvaadvacet let.

Pracujete pro Unicef a angažujete se proti obchodu s dětmi. Proč?
Když jsem byla v Tibetu a Indii, přijela jsem úplně zdrcená tím, jak tam děti žily. S těmi chudými se tam zachází neuvěřitelně krutě, jsou to vlastně plnohodnotní otroci. Organizuji proto různé sbírky nebo pořádám své výstavy, jejichž výtěžek posílám tam, kde ho nejvíc potřebují.

Co byste si nejvíc přála?
Mít sílu a energii splnit si všechny své plány a závazky, kterých je čím dál tím víc.