Biblický Libanon byl znám především jako země cedrů. V minulém roce ho ovšem proslavila spíše vražda premiéra Rafíka Harírího a v posledních dnech především konflikt s Izraelem. Víte, jaká je Libanon země? Žijí v něm jen muslimové, nebo i křesťané? Nebo dokonce Židé? Jaká je minulost této oblasti? Kdo tvoří ono "civilní obyvatelstvo", které trpí válkou?

Od Féničanů po Římskou říši
Libanon je od starověku kotlem, v němž se mísily nejrůznější národy, kultury a náboženství. Jeho pobřeží bylo obsazeno Semity už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Tato tenkrát klimaticky příznivější a na srážky bohatší oblast se brzy stala centrem obchodní říše, kterou Řekové nazývali Fénicií. Byl založen Bejrút (nazvaný Beroth - Město studní), Byblos, Sidon, Sarepta, Tyr a mnohá další střediska obchodu a kultury. Z této oblasti ostatně pochází i známé foinické písmo. S úrodnou krajinou na pobřeží Středozemního moře obchodovaly a o její ovládnutí více či méně úspěšně usilovaly říše Asyrská, Babylonská i Perská. Posléze si Libanon podmanil Alexandr Veliký a v 1. století před Kristem Římané, v jejichž, potažmo byzantském područí zůstal Libanon až do časů kalifátu. Ze tří velkých monotheismů se Libanon nejprve setkal s judaismem - kolem 1. tisíciletí před Kristem. Křesťanství přišlo do této oblasti z Galileje brzy po Ježíšově smrti.

Mohammed a křižáci
Po smrti Mohammedově v 7. století našeho letopočtu došlo k expanzi islámu i do oblasti Libanonu, který se stal součástí Umajovského kalifátu se srdcem v syrském Damašku. Od první křížové výpravy na přelomu 11. a 12. století vznikaly v této oblasti křižácké státy - především francouzští rytíři se usadili v království Tripolli v severní části Libanonu. Jih Libanonu patřil ke království Jeruzalémskému. Křižáci se na území Libanonu a Sýrie udrželi i za časů Saladinových. Muslimská kontrola nad touto zemí byla obnovena až koncem 13. století mamluckými sultány z Egypta. V 16. století se Libanon stal součástí sunnitské říše otomanských Turků. V hornatých oblastech se však dařilo i maronitským křesťanům a šíitským drúzům.

Maronité a drúzové
Během devatenáctého století se Bejrút stal nejdůležitějším přístavem regionu. V oblasti se vyrábělo hedvábí a probíhaly čilé obchodní kontakty především s Francií, ze které se do Libanonu šířilo křesťanství v evropském pojetí. Mezi lety 1821 až 1825 došlo k prvním krutým bojům mezi maronitskými křesťany, kteří podporovali Bashira Shihaba  II, a drúzy, stojícími na straně Bashira Jumblatta. Do konfliktu se zapojila i Francie a egyptský paša Muhamed Ali. Po řadě krvavých masakrů na obou stranách došlo ke zlepšení postavení maronitů a k úpadku drúzů. Objevily se první pokusy o rozdělení území na křesťanské a šíitské, ale nebyly úspěšné. Náboženské války pokračovaly až do šedesátých let 19. století - drúzy podporovala i Británie, do konfliktu se zapojily jednotky Napoleona III, docházelo k vyvražďování celých vesnic a měst, drúzové získali převahu a maronité nakonec, po dohodě evropských mocností, autonomní oblast v Libanonských horách. Celá země však byla stále formálně závislá na Damašku.

Rozpad otomanské říše
Závěr 19. a počátek 20. století se nesly povětšinou v duchu prosperity a ekonomického růstu - přes občasné nepokoje a vzpouru drúzů proti tvrdému daňovému systému. V průběhu první světové války byl Bejrút střediskem nejrůznějších politických jednání, své místo v nich měla myšlenka pan-arabského nacionalismu i ostrého separatismu ze strany křesťanů. V období turecké revoluce a při rozpadu otomanské říše došlo k dalším bojům a nepokojům a oblast Libanonu skončila ve dvacátých letech 20. století jako součást Sýrie pod Francouzským mandátem. Sýrie ovšem usilovala o větší samostatnost. Pod Francouzskou taktovkou tak vznikl Libanon už v podstatě v současných hranicích - to jest na území přesahujícím křesťanskou autonomní oblast a zahrnujícím i části přirozeně spojené spíše s Damaškem. Došlo tak ke značným demografickým změnám - libanonští křesťané ztratili výraznou většinu (ale stále měli kolem 50%) a zvýšil se především počet sunnitů. V roce 1926 byly vytvořeny základy ústavy moderního Libanonu, v níž byly pod tlakem Francie zakotveny články protěžující křesťany - prezident měl být maronitou, premiér sunnitou, poměr v parlamentu byl 6:5 ve prospěch křesťanů. To ještě v roce 1932 odpovídalo skutečnému rozdělení, ovšem v pozdějších letech neumožnilo toto pevné ustanovení spolu s prezidentským vetem změny v legislativě odpovídající demografickému vývoji - v roce 1960 už muslimové představovali většinu populace, v politice však stále měli ústavou danou menšinu.

Samostatný Libanon
Libanon získal nezávislost dohodou z roku 1943 a francouzská armáda se z jeho území stáhla do roku 1946. Bejrút se stal střediskem finančnictví a obchodu stejně jako centrem turistiky a byl nazýván Paříží východu. Země prosperovala do roku 1948, kdy se po nečekané porážce arabských spojenců (včetně Libanonu) Izraelem (podporovaným především komunistickým blokem) stala cílem více než 110.000 palestinských uprchlíků. V roce 1958 propuklo v Libanonu povstání s jehož potlačením pomáhaly Libanonu Spojené státy. Další Palestinci přišli do Libanonu po porážce v šestidenní válce v roce 1967 (Libanon se aktivně nezúčastnil, ale Palestinci z jeho území ano). Následující porážka OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) v Jordánsku, které nemělo nejmenší zájem na činnosti této organizace na svém území, přivedla do Libanonu další Palestince - v té době kolem 300.000, a došlo k prvním střetům mezi muslimy a křesťanskými falangisty. Přesto byla šedesátá léta obdobím zdánlivého klidu a ekonomického růstu - pod povrchem však vřelo napětí. V roce 1969 byla uzavřena Káhirská dohoda, která proti vůli křesťanů posílila postavení OOP v Libanonu. V roce 1970 odmítly arabské země Rogersův plán (USA) na urovnání vztahů na blízkém východě, který obsahoval vzájemné uznání integrity všech států a stažení vojenských jednotek Izraele. Důvodem odmítnutí byla neochota uznat Izrael. V roce 1975 se napětí v Libanonu stalo neúnosným a propukla občanská válka...

Lví příběh
Pozorná čtenářka si jistě povšimla, jak složité vztahy panují v Libanonu už od 19. století. Ve dvacátém století se Libanonská vláda ocitla v situaci farmáře, na jejímž území sídlí lev - nebo spíše několik lvů, kteří čas od času požírají jeho stáda, ale především mají spadeno na stáda izraelská. Farmář je však příliš sláb, aby si se lvy poradil - ti by totiž mohli roztrhat i jeho. A tak sousedovi došla trpělivost a vydal se lvy zabít. Naneštěstí při tom trpí i farmářova stáda - jak činností souseda, tak proto, že lvi jsou podrážděni a bijí kolem sebe. Soused i farmář se snad mohou utěšovat tím, že zabití lvů jim nakonec prospěje oběma, ale nebuďme přehnaní idealisté - Izraeli jde především o vlastní ohrožená stáda... K růstu výše zmíněných lvů však došlo především v období od roku 1975 - a tak se jím zítra, v dalším pokračování tohoto seriálu, podíváme na zoubek... Tedy příští díl se bude věnovat občanské válce v Libanonu a hnutím Hizballáh, Amal a libanonské frakci OOP.

Chcete-li se dozvědět více o současném dění v Libanonu, čtěte zde.

Na stránkách Libanonské universty jsou dnes fotografie mrtvých z Libanonu...

Byla jste někdy Vy nebo někdo z Vašich známých v Libanonu? Jaký dojem na Vás tato země udělala? Máte pocit, že nyní více rozumíte situaci Libanonců? Co byste Vy dělala v situaci libanonské vlády?

Reklama