Stisk ruky pevný jako skála, nebo jako leklá ryba? A kdo napřahuje ruku k pozdravu jako první? Určitě byste nespočítali, kolikrát jste si s někým potřásali pravicí. Ale bylo to vždy správně?

Někteří z nás musí plnit tuto povinnost i několikrát denně. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Jde o symbolický akt. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ní nedržíme zbraň.

Jak je to správně
Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl ani křížem. Nepodáváme ani ruku umazanou při práci, ruku v sádře ani v rukavici. Potí-li se nám dlaně, nenápadně si před pozdravem ruku otřeme v kapse kapesníkem.

Jistě také znáte ten nepříjemný pocit, když vám někdo podá ruku jako „leklou rybu“, nebo vaší dlaní nekonečně dlouho potřásá. Příliš „mužný“ stisk gladiátora může být také velmi nepříjemný, stejně tak familiární poplácávání po ramenou.

Ruku podáváme s úsměvem (pokud nejde o kondolenci) a lehkou úklonou hlavy, svému protějšku přitom hledíme do očí. Ruce jsou nepatrně nad úrovní pasu. Stisk je pevný, ale ne drtivý a netrvá déle než jednu vteřinu.

Kdo ruku nabízí?
Například v případě dvou dvojic, kdy jedna je „společensky významnější“ než druhá, začne s podáním ruky žena ze společensky významnějšího páru. Podává ruku „významnější“ osobě z méně významné dvojice – tedy dámě.

Shrnuto: Začíná žena, a to starší, nebo partnerka zjevně váženějšího muže. Podává ruku partnerce méně významnějšího páru, pak jejímu muži a poté společensky významnější muž nabídne ruku svému protějšku. Platí tedy tři základní znaky: Žena, starší, nadřízený.

Vsedě...
Při podávání ruky muž vždy stojí, sedí-li, postaví se. Dáma má ovšem výsadu: při podávání ruky může zůstat sedět. Dámy si na rozdíl od mužů mohou ponechat rukavici.

Výjimky
Působí to trochu jako diskriminace, ale i leváci podávají pravou ruku. Další výjimkou jsou skauti, kteří se již tradičně zdraví levou rukou, protože je blíže k srdci.

Nepodáváme ruku personálu, až na výjimky, kdy se známe už léta a jsme-li s obsluhujícími spíš přátelé než hosté.

Ruku také nepodáváme, pokud náš protějšek právě jí a má doslova plné ruce práce. Netřeseme si rukou ani s kolemjdoucím známým na ulici, když právě opravujeme automobil nebo vynášíme odpadky. A hlavně se nevnucujeme neznámým lidem.

Ručičku bozkávam!
Líbání ruky se ze společenského styku již téměř vytratilo, ale příslušníci staré školy je ještě užívají. I my si je můžeme dovolit, ale musíme vědět, jak na to. Ruku dámě nezvedáme příliš vysoko. NEMLASKÁME! Ruku dámě uchopíme pouze konečky prstů hřbetem dlaně nahoru, jen mírně nadzdvihneme, skloníme hlavu – a pozor – zápěstí ve skutečnosti nepolíbíme, polibek pouze naznačíme.

Polibek na uvítanou
Líbání na přivítanou je častější obvykle v neformální společnosti, nejde o líbání v pravém slova smyslu, jde jen o lehké dotyky tváří, u nás většinou jen jednou, ale například ve Francii dvakrát, ve Švýcarsku dokonce třikrát. Pokud zaregistrujeme, že protějšku by políbení nebylo milé – okamžitě zvolíme potřesení rukou.

Držte si klobouky...
Mezi méně časté situace patří setkání, při nichž pánové mají klobouky na hlavě. Při střetu je třeba klobouk smeknout nebo alespoň mírně pozdvihnout společně s lehkou úklonou hlavy. Muži i hoši snímají jakoukoliv pokrývku hlavy při vstupu do veřejné místnosti, při veřejném hraní státní hymny a na pohřbu.

I tady jsou výjimky: při vstupu do křesťanského kostela klobouk či čepici musíme sundat, v židovské synagoze a na židovských posvátných místech pokrývku hlavy mít naopak musíme.

Ústní pozdrav
Ahoj! Nazdar! Dobrý den! Jak vlastně zdravíme? Tak, jak je to v daném prostředí obvyklé. Pozdravu dodáme srdečnosti oslovením. Tykáme-li si, je na místě běžné „ahoj“ či staré dobré „nazdar“. Příslušníci mladší generace dají přednost neformálnímu „čau“.

Sledujte i další díly našeho seriálu!

Zdroj: Etiketa

Reklama