Pozastavujete se nad sedícími náctiletými, kteří v dopravních prostředcích nepouští sednout ani skutečně letité starce o berlích? Vadí vám vulgární chování mladých, sotva školou povinných slečen, pokuřujících v parku či kolem samoobsluhy? Trápí vás agresivní chování opilých teenagerů hojně pobíhajících nočními ulicemi, které potkáváte cestou z divadla?

Jak praví indické přísloví: „Člověk má být zdvořilý, květina má vonět!“ Přestože máme v sobě zažité určité standardní situace, mnohdy – když dojde na lámání chleba – si nevíme rady.

Kapitola 1.: Jak správně telefonovat
Telefon – speciálně ten mobilní – se už neodmyslitelně stal každodenní součástí našeho života. Ať se to volanému líbí či ne, voláme v jakoukoliv denní či noční dobu. Telefonujeme z postele, ve vaně, ráno cestou do práce, ale i z obchodu, z auta, esemeskujeme na poradě, dokonce i z vězení… A nějaká pravidla slušnosti, která proklamoval už Guth-Jarkovský, jsou dávno tabu. Ale je to tak správně?

Denní doba není zas tak nedůležitá, jak by se mohlo zdát. Je například nevhodné volat přes poledne, po desáté večer či brzy ráno – to je nám snad všem jasné. Méně už si uvědomujeme, že můžeme někoho rušit například i při sledování večerních zpráv či hlavních pořadů v televizi. Proto voláme jen tehdy, kdy je to skutečně neodkladné.

Hovor by měl mít určitá pravidla. Když někomu voláme soukromě, měli bychom pozdravit, představit se a pak sdělit, proč voláme. Když někdo telefonuje soukromě nám, měli bychom se ohlásit slovními termíny „haló“, „prosím“ či „ano“, není nutné se představovat jménem. Pokud však telefonujeme pracovně, pozdravíme, uvedeme název firmy, případně oddělení, potom se teprve představíme a sdělíme důvod.

Mluva by měla být zřetelná a ne příliš rychlá, též se jasně a srozumitelně představíme. Pokud musíme telefonovat v přítomnosti jiného člověka, omezíme hovor na minimum. A když třeba právě s někým mluvíme (například s ohlášenou návštěvou na pracovišti) a vtom zazvoní telefon, osobní rozhovor má přednost. Volajícího proto slušně informujeme, že jsme momentálně zaneprázdněni, a navrhneme, aby zavolal později, nebo že se sami ozveme. Čím déle telefonujeme v přítomnosti jiné osoby, tím nepříjemněji se cítí. Vždy se jí omluvíme.

Mobil se u nás nesmí používat za volantem. Mnohá pracoviště už mají na dveřích při vstupu upozornění, aby si laskavě majitel mobilu přístroj vypnul. Důvody jsou jasné. Nevkusné je však také mít mobil zapnutý na návštěvě, ve společnosti přátel, u baru, v divadle, na koncertě, ve vlaku, v kostele, v nemocnici, případně na hřbitově.

Záznamník je pro někoho nepostradatelný, pro jiného protivný přístroj. Jeho majitel by měl zformulovat krátký vzkaz – příliš dlouhé texty znervózňují a navíc zvyšují telefonní účet volajícího. Soukromý záznamník může, ale nemusí hlásit jméno, stačí číslo. Volající by měl mluvit stejně jako se skutečným volaným. Až na to, že se soustředí na to podstatné. Uvede také den a hodinu, kdy volá. Záznamník bývá i ochranou před nežádoucími hovory. Volající se však může cítit nepříjemně, když pochopí, že se ozveme až po naší „kontrole“, kdo je na drátě.

Štvou vás kolegové hlasitými telefonáty? Zazvonil vám někdy v kině mobil? Telefonujete při řízení auta?

Reklama