„Vstávej, je ráno!“
„Vždyť je šest hodin a je sobota, spi ještě.“ (to je zajímavé, že ve všední den ho z postele nedostanu ani za nic)
„Vstávej, jdeme na výlet!“
„Ale neeeee, já chci ještě spát, je sobota a venku leje jako z konve!“ (do oken bubnují dešťové kapky v rychlém tempu)
„Vstávej!!! Za chvíli nám jede vlak! Vždyť skoro neprší!“
„Prší a je tam hnusně. Hmmm, ach jo.“ (po téhle debatě stejně už neusnu)
„Huráááá jedeme na výlet!!!!!!!“ (můj milý skotačí po pokoji a já jdu vypít kafe a obléknout pláštěnku... )

Podle podobného scénáře u nás doma probíhají víkendová rána. Není jich mnoho. Většinu víkendů trávíme v přírodě (... a kapky deště buší do naší igelitové plachtičky... ) nebo na horách, podle ročního období.  Má drahá polovička je hrozně aktivní člověk. Ale jsem ráda, nemám čas se nudit, nemám čas trávit víkendy uklízením nebo běháním po supermarketech. Po tom stejně netoužím, a tak jsem ráda, že mě můj muž i přes veškeré protesty každý víkend vytáhne někam ven.
Dovolenou samozřejmě trávíme v podobném duchu, neumím si představit smažit se celé dny na sluníčku a nic nedělat. Před lety, když jsem dovolenou u moře několikrát absolvovala s rodiči, mě to hrozně nebavilo. Jediným pozitivem bylo několik přečtených knih na pláži pod slunečníkem.
Každý rok jezdíme někam hodně daleko, zabodneme prst do mapy, koupíme letenku a vyrazíme, ale o tom už jsem tu psala. Jelikož jsme byli v zimě v Ekvádoru a na jaře lyžovat v Dolomitech, letošní léto jsme se rozhodli strávit poblíž naší vlasti. První červencový týden jsme strávili na Ukrajině, v Zakarpatské oblasti. Byl to moc krásný výlet, viděli jsme hodně zajímavých věcí a potkali spoustu skvělých lidí. Češi nemají o Ukrajině a Ukrajincích moc valné mínění, ani my, když jsme odjížděli, nevěděli jsme, co nás čeká. Hlavně nás okolí od cesty zrazovalo, ale naprosto zbytečně. Po pár dnech jsem si zemi tak zamilovala, že bych tam nejraději odjela znovu. Hluboké lesy, rozkvetlé horské louky, zurčící potoky, ze kterých jsme pili, poloniny, kleč, přes kterou se musíte prodírat, polodivocí koně... A když někomu řeknete, že jste z Prahy, ptá se odkud z Prahy, protože skoro každý byl buď v Čechách nebo alespoň jeho bratr, strýc, tetička. Jedna místní paní se nás ujala na noc a nechala nás přespat ve svém domku, což byl pro nás také velký zážitek.
Samozřejmě, život na Ukrajině má i své stinné stránky. Nedostačující infrastruktura (asfaltové silnice vystavěli Češi ve 20. letech a kromě hlavních tahů jsou v horách zřejmě ještě původní), všudypřítomné odpadky, popelnice a koše ve vesnicích nenaleznete. Chybějící kanalizace. Velká nezaměstnanost... Ale strávili jsme v této části země strašně krátkou dobu na to, abychom mohli nestranně hodnotit situaci. Nám tato část Ukrajiny učarovala a určitě stojí za to strávit x hodin v autobuse a pár dní strávit v liduprázdných horách. Posílám pár fotografií pro inspiraci.
A jelikož mám před sebou ještě dva týdny v rumunských horách a v zimě určitě nějakou další zajímavou exotickou zemičku, mám se pořád na co těšit!







paviocko


Milá paviocko,
když jste psala o svých dobrodružných a exotických cestách po světě, editovala jsem zrovna já.
Máte můj obdiv a zárověň vám tiše závidím vaši odvahu.
O krásách Ukrajiny se dovídáme maximálně z dokumentárních filmů, ale málokterá z nás by se tam asi vypravila. To chce fakt dobrého chlapa - parťáka, který vás nejen postrčí, aby se ta cesta vůbec uskutečnila, ale zároveň podrží, když je ouvej. A neříkjte mi, že žádné ouvej nebylo.
Držím vám palce, ať vám to cestování a hlavně skvělé partnerství vydrží!

Reklama