Léto je čas koupání, prázdnin, lenošení, ovoce, slunce a dovolených - a taky letních lásek. Letní lásky zaujímají mezi ostatními zvláštní postavení: jsou prudké, vášnivé, ale mnohdy také krátké, končící s odjezdem domů, do práce, do civilizace. Máte s nimi osobní zkušenosti?

Mě v mém dosud nepříliš dlouhém životě "potrefila" jen jediná. Povykládám vám tedy o ní.

Přihodila se znenadání. Ještě rozmrzelá po tři měsíce uleželém rozchodu jsem odjela s rodiči na dovolenou do Provence. Těšila jsem se, že přijdu na veselé myšlenky, užiju si moře a krásnou krajinu (levandulová pole mě lákala a lákají) a také že si procvičím francouzštinu, kterou se učím už pěkných pár let.

Ani ve snu mě ale nenapadlo, jak to procvičování nakonec bude vypadat!

Ubytovali jsme se v malém hotýlku ve městě Saint-Marie-de-la-Mer, které leží jednak u moře, jednak u přírodní rezervace Rhônské delty, jež je přímo ideální na cyklovýlety, kterým celá naše rodina holduje. Ještě večer jsme se šli vykoupat a projít po městě, druhý den už jsme měli obhlédnuto, kde a za kolik se dají vypůjčit kola, a třetí den jsme vyrazili na dlouhou jízdu podél pobřeží a delty.

Záhy se ale ukázalo, že výlet nebude jen tak. Gumy vypůjčeného horského kola se bořily do písku, protože ne všude byla cesta zpevněná. Chvílemi to opravdu nešlo dál a musela jsem kolo tlačit, což mě po několika hodinách dohánělo dílem k vzteku a dílem k pláči. Nejhorší byl ale vítr, mistrál v plné parádě, který foukal směrem z vnitrozemí k moři, tedy prakticky kolmo na směr mé cesty. Zatímco rodičům nečinil potíže, mě neuvěřitelným způsobem zpomaloval. Převrhával mou muší váhu z kola, zvedal mi písek do obličeje a v poryvech jsem se mu málem neubránila. Nebylo divu, že mi rodiče za krátko ujeli s tím, že se sejdeme u majáku, který byl naším krátkodobým cílem.

Moje únava a otrávení brzy převládly nad chutí rodiče dohnat. "Flákla" jsem kolem ke krajnici, sebou do písku a nasupeně sledovala mořské ptáky, kterých je v deltě přehršel. Občas mě míjeli další cyklisté, kterým vítr - k mému rozhořčení - zjevně nedělal problémy.

Najednou u mě jeden cyklista zastavil a francouzsky se zeptal, jestli je všechno v pořádku, jestli nejsem zraněná a tak. Odsekla jsem, že je vše OK, ale pak jsem se zastyděla a s omluvou mu stručně popsala svouji situaci. Neurazil se a nabídl, že pojede vedle mě a bude mi dělat společnost a "větrolam".

Po cestě jsme toho moc nenapovídali, ale "známost" byla na světě. Ukázalo se, že je tu na prázdninách, bydlí taky v Saint-Marie a že mě chce pozvat na zmrzlinu.

Souhlasila jsem a během pár dnů se ze zmrzliny vyklubalo blbnutí v moři, procházky po pláži, večeře, jedna pusa, druhá pusa... jen to kolo zůstalo další týden "u ledu" ;-). Courali jsme se ruku v ruce úzkými uličkami a mlsali čerstvě ulovené mořské potvory. Michel neustále chválil mou "francais", ačkoli mně se spíš zdálo, že dělám chybu za chybou... nakonec se mi ale vždycky podařilo vyjádřit, co jsem chtěla, a tak jsme si povídali o všem možném.

Oběma nám bylo jasné, že se jedná o krátkodobou záležitost, že až za dva týdny odjedu do Prahy, budeme na sebe sotva vzpomínat. Vyměnili jsme si sice e-mailové adresy, ale po několika dopisech naše komunikace odumřela. Řekla bych, že to bylo hlavně tím, že se podobné románky a dopisy příliš nesnášejí s pracovním a studijním nasazením, které přichází pro prázdinách.

Rozhodně ale ničeho neželím: prožila jsem krásné romantické dva týdny, po kterých mi zůstaly samé pěkné vzpomínky.

 

A co vy, milé ženy-in? 

Máte "v šuplíku" podobně romantické zážitky, ať už z dálavy či z českých luhů a hájů?  

Napište nám o nich do redakce!

 

P.S. Dneska to tu mám poprvé nastarosti, tak doufám, že nám to spolu půjde... :-) 

Reklama