Neděle 31. července 2005
Střípky

Mám v sobě dva aspiriny, hlavu obvázanou šátkem a čekám, kdy se ta příšerná bolest dá na ústup. Nenávidím migrénu... Je to potvora, která si vyhlídne tu nejméně vhodnou chvíli a zaútočí na vás jak jedovatý had.

Víkend je opět za námi a já se modlím, aby mi Karas odsouhlasil dovolenou. Fakt potřebuji vypnout, vyrazit z města, nemuset na nic myslet...

Ted odjel (opět) na služební cestu a já stále nemám v hlavě jasno, zda se na konci léta přestěhuji, nebo zůstanu.
Stále přemýšlím, zvažuji obě možnosti – jakoby to byly vzácné kovy... Jednu chvíli už mám pocit, že jsem se konečně rozhodla, ale neuběhne ani hodina a já se opět přistihnu, že jsem tam, kde jsem byla: tedy na vážkách.

Snažím se nic nelámat přes koleno, snažím se zachovat si chladnou hlavu. Ale upřímně... moc mi to nejde.

***

Dnes jsem po x letech potkala bývalou spolužačku. Kdyby se ke mně nepřihlásila, nepoznala bych ji.
Vždy to bývala holčina plná elánu, zářivých úsměvů a jak se říká, byla samá krev a mlíko.
Lidé se mění... pravda, ale Monika se změnila tak, že mi to až vyrazilo dech.

V obličeji byla strhaná, vrásky měla téměř stejně hluboké jako moje mamka a její úsměv byl nepřirozeně umělý.
Jistěže jsem ani náznakem nedala na sobě znát, jak mě její vizáž vykolejila... S hrůzou jsem si sedla na lavičku až ve chvíli, kdy vyslovila onu naprosto šílenou větu:
„Přišla jsem o dcerku, víš? Srazilo ji před měsícem auto... V zimě by jí byly tři roky.“

Uf, jen si na to vzpomenu, je mi zle. Žaludek se ve mně kroutí, chce se mi plakat a v hlavě se mi honí myšlenky na to, jak moc jsou moje starosti malicherné.

Život někdy dokáže být neuvěřitelně krutý. A nejhorší je, že často s děsem v očích pozorujeme, co všechno ztrácíme, co vše se nám rozplývá přímo pod rukama a není v našich silách tomu zabránit, zastavit to....

***

Ale aby můj deník nebyl jen plný deprese a smutku, musím se pochlubit ;o)
V pátek mi do obchůdku poslík doručil nádhernou, krásnou, naprosto fantastickou kytici růží ;o)))

Pochopitelně, že první, co mě napadlo, bylo, že je od Teda.
Nebyla!
Tadeáš mi, trochu smutně, řekl, že mi skutečně kytici neposílal a že i on by moc rád věděl, od koho asi je.
Žárlivec ;o)

Ale přiznám se, že i mně vrtá hlavou, kdo mi pugét poslal... Nenašla jsem žádné číslo, jméno, žádný vzkaz.
Tak doufám, že se to brzy dozvím, že se mi podaří vypátrat, komu jsem stála za takový výdaj ;o)

Hlavu mám stále jako střep a dívání se do monitoru mi nedělá ani trochu dobře. Takže pro dnešek se loučím.
Mějte se krásně a snad už příště vám budu moci napsat, kdože stojí za akcí „Kytice“ ;o)

 

Reklama