Úterý 26. 7. 2005

Na rozcestí

 

 

Čas mi nějak prokluzuje skrz prsty… Koukám, že jsem více než týden nenapsala ani řádečku do svého deníku, ale věřte nebo ne, byla jsem v jednom kole.

 

V práci jsem se nezastavila… Karas si vymyslel, že je na čase udělat v našem obchůdku změny, a tak nakoupil kytky, obrazy, stojany…a předělávalo se a předělávalo a předělávalo. A to vše pochopitelně muselo proběhnout v co možná nejkratší době, protože ve chvílích, kdy je obchod zavřený, přichází (logicky) o tržby, což on jako pan podnikatel skousává velice těžko.

 

A aby toho nebylo málo, tak naše Jiřinka opět perlila svojí aktivitou. Objednala místo sto kusů jednoho druhu plavek kusů deset tisíc…
Když jsem zírala na tu cifru, šla jsem do kolen, pokoušely se o mě mdloby a prosila jsem všechny svaté, ať mi zabrání v mém rozhodnutí kolegyni zabít. A Jiřinka? Ta se uchichtávala, že prý jí ty nuly nějak přeskočily…

 

Já bych tedy řekla, že pokud něco přeskočilo, rozhodně to nebyly nuly… Už jste viděli nuly, které přeskakují na objednávce samy od sebe? Já tedy ne…

 

Takže v práci bylo veselo.

Když jsme po „rekonstrukci“ opět s velkou slávou otevřeli, zákaznice nakupovaly jako o život a já chvílemi měla pocit, že žiji v době hlubokého komunismu, kdy zavadit o kvalitní a hezkou podprsenku je rovno skutečnému zázraku.

 

Zkrátka a dobře, můj pracovní týden byl vskutku nezapomenutelný, a tudíž bylo nezbytné zmínit se o něm ;o)

 

Ale minulý týden se nenesl jen v duchu pracovním. Byla tady totiž i ta věc s Tedem….
Tím mám na mysli onu informaci, kterou mi manžel sdělil před týdnem a která mě rozhodila stejně, jako řidiče po dvou pivech rozhodí policejní hlídka.

 

Tadeáš dostal v práci zajímavou nabídku. Nabídku, která se jen tak neodmítá, nabídku, která by pro náš rodinný rozpočet nesla podobu záchranného kruhu na potápějící se lodi.

 

Ovšem nic není tak růžové, jak se zdá… A nic není tak snadné, aby se člověk mohl radovat, vískat, jásat, tancovat radostí na stole.

Pokud totiž Ted tuto nabídku přijme, začne pracovat na druhém konci republiky. Čili, buď opustím svůj domov, své přátele, zaměstnání, město, které ze srdce miluji, nebo Tadeáše uvidím jen o víkendech, a někdy ani to ne. A jistě – je zde i třetí možnost, totiž nabídku odmítnout.

 

Zvažovali jsme s Tedem všechny možnosti a shodli se na tom, že varianta číslo tři nepřipadá v úvahu. Takže je v podstatě na mně, abych se rozhodla… Samozřejmě, že Ted si přeje, abych jela s ním, a pokud mám být upřímná, ani si nechci představit život ve stylu manželství po telefonu, natož tento stav uvést do reality. Na druhou stranu: představa, že opustím vše a všechny, co mám ráda, mě děsí.

 

Nu, rozhodnout se musím do konce léta. Relativně dost času. Ale skutečně jen relativně…

 

 

A pokud vás zajímá, jak dopadla akce tchyně, pak nesu dobré zprávy.
Ježibaba z Mrazíka i s milou švagrovou, která se nesměje, nýbrž piští jako myš, odjely v neděli odpoledne.

 

Bože, to byla úleva! Vím, že není zrovna dvakrát pěkné takto uvažovat (co uvažovat! dokonce psát!) o matce člověka, kterého milujete celým svým srdcem, buď mi však polehčující okolností to, že i Tadeáš padl úlevou na postel ve chvíli, kdy za nimi bouchly dveře taxíku.

 

 ***

 

Inu - vše zlé je pro něco dobré a nic netrvá věčně. Svatá pravda….
Moje babička také říkala, že osud nám sám ukáže, jakou cestou bychom měli jít. Já jen doufám, že na mě bude osud hodný a onu cestu mi ukáže do konce léta, a já se tak budu moci s čistým svědomím a čistým srdcem rozhodnout, zda zůstanu, nebo se odstěhuji s Tadeášem.

 

Fakt ještě nemám v této chvíli jasno. Přemýšlím, zvažuji, obracím se v posteli a takové ty protivně vlezlé myšlenky a představy, které se drze vetřou do hlavy v bezesných nocích, nejsou ani trošičku hezké…

 

Moje oblíbené „co když…“ zase se mnou hraje onu podivnou hru.

Doufám, že vítězem v této partii budu já.

 

 

Reklama