Reklama

Kdo má doma vytáhlé náctileté stvoření, už ví, která bije, o čem bude dnešní téma.

 

Mnohé z vás, zvláště pokud mají doma stvoření mužského pohlaví, zcela jistě vyskočí jak čertík z krabičky. A zavalí mě sprškou nářků, že jejich pubertální ratolest může chodit rok ve

stejných hadrech, jen když bude plná lednice.

A já na to, že moje dcery taky honí mlsná, a navíc se chtějí hezky oblékat. Touha líbit se začíná být silnější než vlčí hlad.

 

Dávno tomu, co jsem si svoje malé roztomilé holčičky oblékala podle vlastního vkusu, aniž bych slyšela nějaké připomínky.Co by také říkaly, když ještě neuměly mluvit.

 

Sotva ale začaly pobírat rozoumek a první verbální zkušenosti, nastal čas vzdoru .

Jejich individualita se projevila i v oblékání. Chtěly se lišit. Žádné šatičky, kalhotky a botičky dvakrát.

Vůbec mi to neusnadňovaly, ale musela jsem to v rámci rozvoje jejich osobnosti respektovat.

 

Ještě donedávna mi „dovolily“, abych jim koupila něco dle vlastního výběru, ale jak šel čas, bylo to stále riskantnější. “To sis koupila pro sebe?“ Zaznělo z jejich úst. V překladu to znamenalo. “Nechceš náhodou, abychom to nosily?!“

 

Vzdala jsem to. Přestala jsem jim kupovat oblečení jako překvápko. Výjimku tvoří kousky, které bych v případě nezájmu mohla sama nosit. Máme výhodu podobných postav.

No výhodu. Někdy se ráno hrnu pro určitou věc a ona není. Záhadně zmizela, vysublimovala, vyšuměla, zkrátka je fuč.

Proběhne kontrolní otázka směrem k dívčímu pokoji, nikdo samozřejmě o ničem neví. Za pár dní se stejně záhadným způsobem určitě objeví . V koši se špinavým prádlem.

Ta skleróza je teda děs.

 

Pokud vyrážíme do obchodů společně , já jako tichý pozorovatel žasnu, co se jim líbí a co je naopak nechává naprosto v klídku.

 

Rozplývám se nad pastelovými barvami, pruhovanými svetříky, skládanými sukýnkami, šáličkami a různými, s prominutím, “pičičandičkami“,  ony obracejí oči v sloup. “Mami, to se ti fakt líbí ?“ Sklopím uši a trochu zahanbeně přiznávám, že mám zvrácený vkus.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ony si naopak libují v holých zádech, odhalených pupících a ušoupaných nohavicích.

Marné jsou moje argumenty o nastydlých vaječnících, močových měchýřích a ledvinách.

 

Neshodneme se ani u bot. Mně by se líbily v barevných teniskách a motorkářských kozačkách, dcery dávají přednost překvapivě nudným bagančatům.

 

I vlasy si raději stříhají samy, pochopitelně navzájem.

Nikdo by přece lépe nepochopil jejich záměr.

Samozřejmě, že proběhla i otázka dredů, ale když jsem nadhodila, kolik tato malá výstřednůstka stojí, mám klid. Zatím.

 

Tetování, piercing a podobné destruktivní metody krášlení jsou jim, naštěstí, cizí.

Jsou přece jenom v něčem po mně.

Jak jste na tom se svými pubertálními a postpubertálními potomky vy?