Reklama


Milá redakce,
při čtvrtku Vám přidám opět jeden článek, který souvisí jak se
včerejším tématem – cestováním, tak s dnešním – krádeží.

Snažíme se s přítelem hodně cestovat  a turisté se často stávají obětí různých kapsářů.
Zatím jsme měli na cestách štěstí, ukradli nám pouze nůž, jinak si dáváme na věci velký pozor, až se nám místní smějí.

V r. 2004 jsme jeli do Myanmaru (Barmy), která je
vojenským státem.
Policisty a vojáky potkáte na každém kroku a lidé z nich mají strach, za prohřešky se posílá rovnou do pracovních táborů.
Kriminalita je tam v podstatě nulová, a proto nás překvapilo, že nás poprvé (a zatím naposledy) okradli právě myanmarští vojáci, při příjezdu do druhého největšího myanmarského města Mandalay. 


Oba dva jsme pěkně spali na nepohodlných sedačkách, když vtom autobus zastavil. Bylo kolem páté ráno.
Mysleli jsme, že je to další občerstvovací pauza (Barmánci a nejen oni pořád něco jedí), tak jsme zůstali na místech a dál spali.
Pak ale přiběhl řidič a vyhnal nás z autobusu a stále opakoval slovo  „passport“.

Vzali jsme jen foťák a rozespalí vyšli ven.
Museli jsme projít s pasy kolem hlídky vojáků, zapsali si nás a pustili zpátky k autobusu.

Myanmaru vládne byrokracie, neustále musíte ukazovat pas a všude se hlásit a zapisovat.

Nejinak tomu bylo při vstupu do velkých měst. 

V našem autobuse bylo pár dalších vojáků, mladých kluků a ti prohledávali batohy, tašky a další příruční zavazadla, což jsme viděli přes sklo.
V zavazadlovém prostoru se nehrabali.
Když konečně odešli, napadlo mě, podívat se do batůžku, jestli tam nic nechybí.
A taky že chybělo.
Nebyl tam můj pěkný zavírací nůž.
Když jsme ho v noci poté, co jsem s ním na jedné zastávce loupala ovoce, dávala do kapsičky, měla jsem takový divný pocit...
Nicméně nůž tam nebyl a to mě opravdu popudilo a Míšu taky.

Vyběhli jsme ven a protože jediný člověk, který mluvil trochu anglicky, byl voják kontrolující pasy, šli jsme za ním a stěžovali si mu.
Samozřejmě s tím nechtěl mít nic společného a tvrdil, že jsme ho určitě ztratili sami.
Hádali jsme se s ním pěkně dlouho, až Michal zkusil osvědčenou taktiku z domova, a to, aby nám napsal jméno, že v Mandalay půjdeme na polici a nahlásíme to jako krádež.

To se zase vojákům nezamlouvalo a samozřejmě nám nechtěli nic říct.
Náš řidič už byl značně nervózní a naznačoval nám, ať raději jedeme.

Teprve později nám došlo, že by s tím sám mohl mít nepříjemnosti,
což by nás samozřejmě mrzelo.
Ale byli jsme v Myanmaru zatím moc krátce, takže jsem si spoustu věcí neuvědomovali.       

Potom anglicky mluvící voják zavolal kluky, co nám šacovali věci, ale samozřejmě nikdo nic nevěděl, nikdo u sebe nic neměl.
Asi po hodině si nás vzali stranou a nabízeli nám peníze za náš nůž, o které nám nešlo, potřebovali jsme hlavně nůž jako takový, abychom si oloupali alespoň ovoce, vždyť byla právě ananasová sezóna.

Hlavně ať prý nechodíme na policii.

Skončilo to tak, že nám dali nůž jiný, vystřelovací s rozbitou pojistkou (takže se nám v batohu sám otvíral…), ale hlavně že jeho tupé ostří bylo alespoň trochu použitelné.


Milá paviocko,
někomu se otevírá kudla v kapse, vám v batohu.
Obdivuji vaši odvahu, já bych se v takových končinách asi spokojila s vlastním chrupem, protože bych se bála o "kejhák".