Čtenářka TTT by velmi ráda lenošila, ale jak je jejím dobrým zvykem, s velkou humornou nadsázkou medituje nad tím, proč se jí to nikdy nedaří. Díky Vám TTT za milý příspěvek. Chápu Vás, ale jsem rád, že v tomto nejsme na stejné lodi. U mě pocit zmaru přichází až druhý den lenošení. Ten první si dokážu dokonale užít!

Většina lidí od matky třech dětí očekává prohlášení, že by chtěla proválet celý den, jen kdyby to šlo. Protože ono to většinou nejde. Takže to skončí obligátně unaveným úsměvem a povzdechem nad postýlkami s oddychujícími tyrany.
To není pravda. Já se normálně považuji za línou, protože moje děti nejsou načančané a moje domácnost vypulírovaná. Když už chci něco udělat z gruntu, je to spíš akce armagedon než počin rozumné dospělé bytosti a na každém kroku na mne kouká něco, co potřebuje dotáhnout do konce, vyrobit, přenést, uspořádat, nachystat....Jsem ve stádiu pokusu, ale nejsou lidi.
I přesto mi je nepříjemné uvažovat, že celý den jen tak proválím.
 Už jsem to párkrát zažila, když děti byly devastovat duši a byt babičce. To se tak rozhlédnu po prázdném bytě a už se vidím, jak sebou prásknu na gauč. Bude to dokonalé. K dokonalosti chybí jen trochu narovnat přehoz na gauči. No tak ještě utřít konferenční stolek. Jé, drobky, tak ještě vyluxuji. To je zbytečné, pokud jsem neutřela prach. Co když si při válení budu chtít něco malého v lednici zabít a hodit na rošt. Musím nakoupit...
Tušíte správně. Končím v deset večer zbitá jak čokl nemajíc chuť ani  na topinku.
Občas zkusím lenošit u našich. Tam mi gruntovat mamka nedovolí, protože bych prý nepochopila její systém. Jenže těch chvil u našich je tak málo, že se snažím užít si místa svého dětství. Ležet přeci můžu jindy.
Pořád se něco děje. Když hukot na chvíli ustane, dodělá se dlouho odkládané a mnohdy si vzpomenu i na  dlouho opomíjené.
Když nemám v podvečer do čeho vrtnout, zasednu  na gauč k televizi a vezmu  do ruky paličkování nebo háčkování. Ani nevím, jestli z píle, to ne. Spíš je to takový můj zlozvyk, že nemám ruce v klidu. I když čtu, musím volnou rukou něco dělat a tak přecvakávám kloub u palce o roh deky.
O Vánocích se ale stane, že většinu alespoň jeden den tak nějak ležíme jak oběti masakru na jedné hromadě a prostě zíráme na pohádky. Už v podvečer se ale cítím vzteklá, přetažená, nevybitá a nemohu usnout. Lenošení mi prostě škodí. Asi to dělám blbě. Neumím to.
Neobstála bych sice jako přístavní povaleč. Ale zatímco jiným vhání do žil energii otlapkávání od  masérky o víkendu ve welnes hotelu, nebo důlek na gauči, mě těší, že ten den nebyl marný.
TTT
Text nebyl redakčně upraven


Umíte lenošit?

  • Jak nejraději lenošíte?
  • Umíte proflákat celý den?
  • Toužíte po lenošení a nemůžete?
  • A když si představíte prolenošený den, jak by vypadal?
  • Znáte nějakého lenocha?

A je toho samozřejmě mnohem více, o čem můžete psát na redakční e-mail

redakce@zena-in.cz

Jednu z vás odměním. Knihami „Bratři sestry a jiná neštěstí“ od autorky Václavy Moravcové, kočičí krimi „Kočka s houslemi“ od Lydie Adamson a Diářem na rok 2013 s citáty Paula Coelho nazvané „Proměny“. To abyste si čas na lenošení mohly naplánovat.

Reklama