Nahlédněte s ředitelkou Barevných domků v Hajnicích – Ústavu sociální péče pro lidi s mentálním postižením – Lenkou Škarkovou do denní rutiny podobného stacionáře z pohledu jeho vrcholného vedení. Paní ředitelka nenechává nit suchou na našem politickém vedení...

Jak poznat, že zákony v praxi dobře fungují? Zeptejte se lidí z praxe. Tentokrát jsme měli štěstí na člověka, který osmnáct let pracuje v sociální oblasti a zažil vlády zleva i zprava. Nejen o politice jsme se však bavili s ředitelkou Barevných domků v Hajnicích. Nahlédli jsme i do jejího pracovního dne.

lenka skarkova

Jak jste se dostala k Barevným domkům?
Víte, jde o to, jak se to vezme. Budeme-li předpokládat, že se ptáte, jak jsem se před 18 lety dostala do naší organizace, je odpověď poměrně jednoduchá. V tehdejším Ústavu sociální péče v Hajnici se během mé mateřské dovolené uvolnilo místo sociální pracovnice, a i když synovi ještě nebyly tři roky, byla to úžasná příležitost, jak pracovat v místě bydliště a v oboru, pro který jsem měla vzdělání.
Pokud se však ptáte, jak jsem se dopracovala k Barevným domkům a jak se z hrůzného Ústavu sociální péče 90. let, kde jsem začala pracovat jako sociální pracovnice, staly Barevné domky 21. století, byla by odpověď mnohem delší a složitější. Ale řekněme to jednoduše – ve správný čas se na správném místě potkala skupina nadšených a pracovitých lidí, v které já mám tu čest být členem, a té se podařilo v průběhu let změnit ústavní hrůzu v moderní komunitní službu.

Taková práce je spíše posláním. Je to pro vás náročné?
Já jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Moje práce mne baví, je pro mne do určité míry i koníčkem, a pokud ji děláte s chutí a radostí, zvládnete i většinu problémů a těžkostí, které přináší.
Na co je ovšem i radost z práce krátká, je lidská hloupost, nečestnost a dnešní politika. Ale s tím se snažím vyrovnávat tak, že hledám sílu, abych změnila věci, které změnit mohu, měla odvahu přijmout věci, které změnit nemohu, a moudrost, abych je od sebe rozpoznala.

Byla práce v sociální oblasti vaším snem? Čím jste chtěla být jako malá?
V dětství jsem trávila hodně času se svými prarodiči, kteří svůj život zasvětili dětem. Babička byla učitelkou a dlouhá léta poté i ředitelkou mateřské školky. Děda byl učitel a později školský inspektor. Své práci se věnoval i v důchodu a do svých 80 let občas vypomáhal v blízkých školách. Oba žili mnoho desítek let v Bernarticích u Trutnova. Vliv jejich práce byl obrovský, a proto jsem již od dětství chtěla být učitelkou mateřské školky. Záhy bylo však jasné, že to tak snadno nepůjde. Můj svět by mohl v dobách dávno minulých zahánět Křižáky. Namalovat dům z perspektivy byl pro mne skoro nadlidský úkol. Takže moje dětské sny se ustálily na učitelství pro druhý stupeň. Za tímto cílem jsem si stála, ale po vystudování gymnázia přišla místo vysoké školy láska a narození syna. Všechno bylo jinak. Nikdy jsem této změny plánů nelitovala. Vysokou školu jsem později vystudovala dálkově. Víte, studuji i nadále a jsem přesvědčena, že babička a děda by z toho měli radost.

Jak vypadá váš pracovní den?
Můj pracovní den bude asi hodně podobný mnoha jiným pracovním dnům. Kolem půl sedmé přijíždím do areálu v Hajnicích, kde postupně procházím kancelářemi a pracovišti, ve kterých potřebuji s kolegy něco probrat. Po této cestě si dám ranní kávu a tak kolem osmé hodiny přicházím do kanceláře, pouštím elektrický přímotop, protože od doby, kdy nám před 6 měsíci začali modernizovat topení, zde máme neustále méně než 20 stupňů, a začnu vyřizovat e-maily. Poté se mi střídá vyřizování telefonů a e-mailů, komunikace s pracovníky, pracovní setkání, porady, workshopy, vyplňování více či méně nesmyslných tabulek a hlášení až po vymýšlení nových rozvojových aktivit, vylepšování, plánování dalších postupů, čehož je v době transformace naší organizace více než dost. Mnohdy mi čas v kanceláři nebo cestu po areálu zpestří rozhovor nebo objetí s některým z našich obyvatel. Průměrně odjíždím domů kolem páté hodiny, ale často doma v práci pokračuji. Na druhou stranu takovýchto dní je jen několik málo v měsíci.
Velmi často se stává, že část dne nebo celý den trávím mimo kancelář. Na pracovních skupinách v rámci  celorepublikových projektů v oblasti sociálních služeb, na seminářích jako lektor a někdy i v roli posluchače – dalších znalostí a nových informací není nikdy dost – na jednání prezidia Asociace poskytovatelů sociálních služeb, jehož jsem členem, na jednáních s našimi současnými nebo budoucími partnery, dárci a sponzory, a na mnoha dalších pracovních schůzkách.
A pokud se mi podaří ještě najít čas, což je čím dál těžší, tak se snažím dokončit svoje manažerské studium.

barevné domky

Jak jsem pochopil, občas vám politika hází „klacky pod nohy“. Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Příklady by vydaly na samostatnou knihu, ale ten nejčerstvější? Většina našich ministrů vůbec netuší, co to je management, a jak efektivně a bez velkých rizik řídit změny. A podle toho to v naší krásné české kotlině taky vypadá. Ministři se střídají jak na běžícím páse a jeden ministr sociálních věcí za druhým si vymýšlejí „hovadiny” (nenapadá mne, jak to trefně nazvat jinak!). To vše bez řádných analýz a výzkumů uvádějí do praxe a nejvíce to odnášejí právě ti, kterým by se mělo pomáhat. Systém příspěvku na péči je špatně nastavený už od svého počátku. Všichni odborníci a uživatelé služeb to říkají, vysvětlují a píší. A jaký je výsledek? Místo nápravy zavedou další nový systém–nesystém. Konkrétně poukazuji na chaos v S kartách. Mluvím o našich občanech, kteří si nemohou díky svému postižení zvýšit své příjmy prací a jsou finančně zcela odkázáni na svůj skromný invalidní důchod, ze kterého jim po uhrazení služeb zbývá cca 1400,- měsíčně na úhradu léků a poplatků, oblečení a obuvi. Na výlety a vstupy do bazénu nebo kina většinou už nemají. Nemohou využívat v současné době ani výhod průkazu ZTP/P, protože starý průkaz jim propadl a nový jim nikdo nedá, protože už rok se čeká na S karty. Poskytovatelé sociálních služeb mají rok od roku nižší příjmy z dotací MPSV, ale ministr i premiér jedním dechem hovoří o tom, že do systému sociálních služeb jde víc a víc peněz. TAKŽE VÝSLEDEK JE JAKO V KOCOURKOVĚ! V systému je peněz hodně, ale zřejmě někde jinde, než kde je akutně třeba, a odnáší to ti, kteří tento systém nevymysleli. A proč? Protože náš stát vedou břídilové a je úplně jedno, jestli mají oranžový, modrý nebo červený kabát.

No, koukám, že byste o tom mohla vyprávět donekonečna, pojďme ale zpátky k Barevným domkům - kolik lidí v nich vůbec bydlí? Znáte je všechny jménem a znáte jejich osudy?
V Barevných domcích žije k dnešnímu dni 113 lidí s postižením. Ulehčit jim jejich nelehký osud se snaží bezmála 100 zaměstnanců. Máme u nás děti i seniory – nejmladšímu jsou 4 roky. Samozřejmě ženy i muže. Naši obyvatelé mají od lehké mentální retardace přes další přidružené zdravotní komplikace i hlubokou mentální retardaci. Takže takový malý Babylon… 8 let jsem pracovala v Hajnici jako sociální pracovnice, a je to sice už 10 let, ale pořád si pamatuji nejen jména obyvatel, ale i adresy jejich rodičů a jejich životní příběhy – proč u nás začal bydlet Tomáš už ve 4 letech, co to všechno stálo za úsilí, než se slečna Jolana osamostatnila a založila rodinu, a tak dál bych mohla pokračovat ještě mnoho a mnoho hodin. Všechny nové obyvatele již bohužel takto dobře neznám, protože svůj čas musím věnovat na řešení problémů a překonávání překážek, které způsobili jiní. Snažím se prostě, aby hloupost a neschopnost našich vládnoucích politiků na naše obyvatele nedopadala v takové míře.

Jak se žije v Barevných domcích?

Všichni obyvatelé  žijí běžným denním režimem. Ti , kteří mohou, během dne pracují u běžných podnikatelů nebo v chráněných dílnách . Ti, kteří by zátěž běžného pracovního poměru nezvládli, pracují v rámci podnikatelských aktivit Barevných domků...   

  • Oranžová kavárna v Trutnově určená pro veřejnost
  • Pečené štěstí zajišťuje výrobu sladkého pečiva a chlebíčků pro kavárnu
  • Keramická záchranka nabízí kurzy v mateřských školách
  • Výroba a prodej keramiky, svíček, ručního papíru v Dílnách barevných příležitostí Hajnice, Markoušovice, Trutnov
  • Sezónní Zelený stánek – občerstvení na fotbalovém hřišti v Hajnici   
  • Barevné zahrady – údržba zahrad sekáním trávy v obci Hajnice
  • Barevné teplo- zpracování a prodej štípaného palivového dříví
  • Barvená Dřevěnka - stylová vesnická hospůdka v obci Kocbeře s jednoduchým poledním menu

A už jsme zase u té politiky, honem od ní pryč. Což takhle na závěr rozhovor trochu odlehčit: Máte čas na koníčky? Jak relaxujete?
Na koníčky se musí čas najít vždycky. V takových profesích, jako je ta má, kdy péče a starosti o druhé jsou vaší hlavní náplní, je podle mne přímá cesta do pekel nemít koníčky, neumět vypnout a odpočívat.
Pro mne je nejúčinnější a nejúžasnější relaxace shodit v pátek odpoledne černé pracovní kalhoty, navléknout místo toho maskáčovou sukni, na záda hodit bágl, chytnout se s manželem za ruku a vyrazit na vandr. Večer sedět u ohně, poslouchat trampské písničky, klábosit s kamarády a popíjet z kolující láhve rumu (samozřejmě decentně). Neznám lepší způsob, jak vypnout, než když se ráno probudíte ve spacáku, který je celý od rosy nebo sněhu, nad hlavou máte modré nebe a na ohni v ešusu bublá čaj… možná zase s kapkou rumu.
Někdy si zase krásně odpočinu s rodinou, když všichni trávíme odpoledne u mých rodičů. Povídáme si, smějeme se, prostě rodinná idylka. Co miluji, ale poslední dobou se to příliš nedaří, je ležet na gauči s knížkou v ruce, zabalená do deky. V tom se musím polepšit.

lenka skarkovaBc. Lenka Škarková

Po studiích Filozofické fakulty na univerzitě Palackého v Olomouci, obor sociální práce, zahájila osmiletou praxi jako sociální pracovnice v Ústavu sociální péče pro lidi s mentálním postižením Hajnice. Porevoluční poměry v těchto sociálních zařízení pro ni byly natolik hrůzné, že se od začátku snažila transformovat Ústav SP v místo, kde by tito lidé mohli žít a ne přežívat. Přeměna celé organizace v Barevné domky Hajnice, jež trvá doposud, byla úspěšná a nejen proto, se stala i její ředitelkou. Už je to 9 let, co pod jejím vedením BD Hajnice slouží jako domov pro osoby ZP a chráněného bydlení. Dále je členkou prezidia Asociace poskytovatelů sociálních služeb a doposud se intenzivně vzdělává v oboru managementu, aby získala mezinárodně uznávaný titul MBA. Je váženou lektorkou, jež pořádá semináře a workshopy na téma sociálních služeb, řízení organizací, marketingu v sociálních službách, transformace pobytových služeb a řadu dalších. Účastní se i mnoha dalších aktivit jako obhajoby práv lidí s mentálním postižením, za což získala i cenu MOSTY 2008 pro BD Hajnice. Nikdy neusíná a neustále hledá nové cesty, jak pomáhat lidem kolem sebe. Ráda trampuje, spí pod širákem a miluje svojí rodinu. Jediné, co jí chybí, je malá chvilka pro sebe, kterou stejně nakonec raději věnuje ostatním.

Kam dál?

Reklama