Někdo doma vyšívá, maluje, dělá ruční práce, někdo se věnuje zvířatům, někdo třeba sleduje sport. Každý máme své hobby. Čtenářka Lenig má netradiční koníček, je totiž dobrovolnou novinářkou. To jsme nemohli nechat bez povšimnutí...

Když jsem se při jedné e-mailové korespondenci dozvěděl od čtenářky Lenig, že musí na poradu do novin a že honí uzávěrku, tak mi okamžitě v hlavě zapnul alarm a začal jsem se vyptávat. Jasně, truhlář si o dřevě pokecá zase nejlíp s truhlářem. O co překvapivější bylo zjištění, že Lenig (nebo Lenka Hudečková, chcete-li) je novinářkou dobrovolnou. To už mi nedalo vůbec spát a musel jsem s ní o její zálibě udělat rozhovor...

A protože jsme z jedné branže, začali jsme si hnedle tykat.

lenka

Jak ses ke svému dobrovolnému novinaření dostala?
Baví mě psát, dělám to již dlouho. A u nás ve městě, kam jsem se nastěhovala a nemohla jsem najít práci, hledali nové lidi, kteří by psali něco pro naše místní noviny. A tak jsem zhruba před rokem začala posílat příspěvky a žasla jsem, že mi vše vydávali. Za pár měsíců mě již pozvali, zda se chci stát členem redakční rady a já kývla.

Co je to za periodikum, pro které píšeš?
Vydáme měsíčník Toužimské noviny a snažíme se, aby se k lidem dostalo co nejvíce informací o dění ve městě, nejen zápisy z Rady města, ale i kulturní a sportovní akce. Dostáváme informace ze škol, jaké aktivity tam děti dělají a hlavně píšeme o tom, co všechno se bude v daném měsíci konat a tím se snažíme zapojit lidi do akcí města. Tyto akce převážně organizuje místní Infocentrum, ať jsou to výlety do okolí, pořádáme různá divadelní představení jak pro děti, tak i pro dospělé... Spolupracujeme s místní knihovnou, která nám dodává knižní novinky. Nově od letošního roku jsme do novin zařadili rubriku: Toužimská nostalgie, kam píši úryvky ze starých kronik města.

Máš nějaké jiné žurnalistické zkušenosti?
Zkušenosti s psaním mám dlouholeté, leč pouze laické. Píšu zhruba od 16.let, začínala jsem v Mladém světě, v tehdejší době jsem také přispívala do Průboje nebo Vpředu (liberecký deník). V posledních letech píši hlavně na internetové magazíny.

Kolik toho třeba měsíčně napíšeš?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Píšu, když mám „slinu“ a jde mi to, ale jsou dny, kdy ze sebe nevydám kloudnou větu, takže opravdu nevím.

Proč to vlastně děláš?
Protože mě to baví. Mám zkušenosti, že se psaním vypíšu z problémů, je to pro mne někdy taková psychologická poradna :-). Už léta mám tajný sen...

Takže tvůj sen je být nedobrovoulnou novinářkou?
Šla jsem do toho s tím, že je to neplacená práce, ovšem neříkám, že by se nějaká „kačka“ za psaní nehodila.

Jestli to dobře chápu, je to vlastně tvé hobby - kolik času mu věnuješ?
Je to mé hobby a dá se říci, že našim novinám věnuji hodně času. Protože nemám práci, ale jen občasnou brigádu, tak mám relativně dost volného času. A když mě chytne slina, jak se říká, tak píšu a píšu. A potom třeba zjistím, že noviny jsou z jedné třetiny jen moje práce. Také dělám korektury našich novin, a ty taky zaberou moře času.

Máš nějaká daná témata, nebo píšeš „co tě napadne“?
Témat bych měla kolikrát mraky, ale ne příliš vhodné pro noviny města. Podle naší šéfredaktorky (28 let), která pracovala 6 let v médiích (noviny i televize) a má tedy bohaté zkušenosti, se pro místní noviny hodí především věci, týkající se právě města, případně okolí. Takže jsem dost svázaná, ale protože na brigádě vypomáhám právě v Infocentru, které pořádá většinu akcí města, tak mám o čem psát. Také dělám rozhovory se zajímavými lidmi. V únorových novinách to bylo s paní, která zanedlouho oslaví 50.let výročí svatby. Poslední roky se stará o nemohoucího manžela, přesto se neustále dokáže radovat ze života. Do březnového čísla mám již připravený rozhovor s mladým mužem, který se zabývá počasím, má tu vlastní meteostanici a přes počítač snímá teplotu venku a další zajímavosti. Fotí bouře apod. Má k tomu i zajímavé stránky:

Jaký je nejlepší a najhorší článek, který si spáchala pro Toužimské noviny?
Nejlepší mi asi přijde ten zatím poslední rozhovor s paní D*, která oslaví své 50. výročí svatby a nejhorší, když jsem vloni v jedné větě pochválila koncert dětí z naší ZUŠky, ale v další větě jsem se zlobila, že děti hrají 2,5 hodiny v zakouřeném prostředí. Sál, kde se u nás konají akce je v Sokolovně, kam proniká kouř z restaurace. Můj článek se jmenoval: Akce pro děti s dětmi se uskutečnila v zakouřeném sále a nazdvihl hlavně ředitele ZUŠky. Nicméně vánoční koncert se konal tamtéž, ale již bez kouře. Takže si myslím, že můj článek pomohl. Pan ředitel mě sice od léta ignoruje, myslím si ale, že mi mohl poděkovat. No, toho se asi nedočkám, nicméně rodiče dětí a příbuzní (nekuřáci), kteří právě na tyto koncerty chodí, si chválili čisté prostředí při vánočním koncertě proti těm minulým. Takže článek splnil svůj účel.

oznameni

No jo, těžký je život investigativce... Píšeš i něco jiného než články? Třeba povídky?
Psala jsem dříve i povídky, jednu už na střední škole, mám ji dodnes schovanou a pak různě na netové magazíny. Píšu též do šuplíku, někdy to pošlu jen své nej kamarádce a jindy tomu, pro koho jsem to psala anebo taky nikomu. Napsala jsem dost povídek i do soutěží na internetu a píšu taky básničky. S jednou kamarádkou si víceméně píšeme neustále ve verších a máme z toho docela srandu. Říkáme si, jak jsme správně praštěné v tom našem věku :-)

Co je tvůj novinářský (nebo literární) majstrštyk? Tedy na co jsi hrdá?
Jsem určitě hrdá na své začátky v Mladém světě, ale i na naše Toužimské noviny. V podstatě se dá říci že na vše, co má dobrý ohlas u čtenářů.

Máš psaní v rodině, nebo píšeš sama?
Dnes již píšu sama, ale tenkrát před těmi 35. lety zhruba to začalo tak, že pro Mladý svět psal bratr. A těšil se na nějakou akci, tuším, že to byl zimní karneval na sněhu, jenže onemocněl. A protože jsem se karnevalu zúčastnila, tak jsem pak do MS napsala já. Otiskli mi to a potom jsme psali s bráchou oba. Z té doby si pamatuji, že jsme byli osloveni, co jsme jako k sobě (zda jsme manželé nebo sourozenci), protože podle příjmení a adresy jsme patřili dohromady. Jaký byl údiv, když jsme odepsali, že mně je 16 a bráchovi 18 let :-). Oba jsme se též zúčastnili víkendového setkání dopisovatelů v redakci Mladého světa v Praze, stali jsme se tak zvanými Krajánky a dostali jsme novinářský průkaz, který nám otvíral dveře na různé akce. Bratr již přes 20 let nežije, zbyly mi po něm sci-fi povídky a různé písemnosti. Kdysi jsem si slíbila, že to jednou nechám vydat, ale asi k tomu nedojde.

Jak vnímají tvoji aktivitu lidé v obci, když za nimi třeba přijdeš, že bys s nimi chtěla udělat rozhovor, jsou spíš zdrženliví, nebo nadšení?
Zpočátku se tváří trochu zdrženlivě, ale nakonec souhlasí a jsou rádi, že se o nich píše. S paní D*, která oslaví zlatou svatbu to bylo tak, že ona přišla za mnou, jako redaktorkou a ptala se, zda bychom jí otiskli v TN oznámení o zlaté svatbě. Přinesla mi fotky z doby před 50. lety, a tak jsem udělala návrh toho „klasického“ oznámení v novinách. Manžel mi pak doma fotku vsadil do krásného rámečku a když jsem to ukázala zbylým členům redakce, tak se to líbilo. A naše šéfredaktorka navrhla, ať udělám rozhovor. Tak jsem paní volala, nejprve byla překvapená, ale potom kývla a bylo to super. Ani jsem nemusela pokládat otázky, paní mluvila spontánně. Tím, že jsme malá obec, tak je to jednodušší. Nikam nemusíme jezdit, na vše je klid a čas. Rozhovor uděláme v pohodě. Beru si s sebou diktafon a potom se tomu doma třeba dvě odpoledne věnuji, přepisuji, dávám rozhovoru nějaký rámec. Poté ho lidem dám k autorizaci a už může jít do novin.

Čtěte také...

 

Reklama