Bulvár

Lejla Abbasová: Partnera mi mohou každý den zastřelit

 

Jak se žije míšence u nás a jak jejímu příteli v Africe? Funguje partnerství na takovou dálku? Přečtěte si rozhovor s moderátorkou Lejlou Abbasovou, zakladatelkou Projektu Medela, a jejím přítelem Obonete S. Ubamem, zakladatelem Ligy etnických menšin.

Čím se zrovna, kromě Medely, zabýváte?
Lejla:
Já mám ještě nadační fond Asante Kenya... Medela je vlastně projekt pod nadačním fondem Asante Kenya, což je zase úplně jiná pomoc. Ta pomáhá projektům v Keni. Takže vedle Medely dělám ještě Asante, které se teď docela rozjelo. Dělají se různé přednášky po školách, besedy s žáky. Chystám se odjet v polovině července s penízkama, které do té doby vyberu. Naposledy jsem byla v Keni teď v únoru.
Krom toho pracuji na klidu na duši a míru ve své hlavě...

Yvetta Hlaváčová, Eva Aichmajerová, Lejla a ObiCo nebo kdo vás přivedl k charitativní činnosti?
Lejla:
Ve své podstatě tady přítel. Protože my jsme se seznámili tak, že on založil Ligu etnických menšin a mě si vybral jako tiskovou mluvčí. To je už sedm let. A já jsem se vlastně přes Ligu seznámila s Humanisty, u kterých jsem dělala roky adopce na dálku. A přes adopce jsem se zase dostala do Keni. Potom jsem se rozhodla založit nadační fond. Takže Obi je vlastně takovým strůjcem toho všeho.

A vás, co vás vedlo k založení Ligy?
Obi:
Já jsem s tím začínal v roce 2000. My jsme tady tenkrát měli docela velké problémy s rasismem. Nebylo prvoplánové založit nějakou neziskovou organizaci. Ale protože ten problém tady prostě byl, tak se nás dalo pár dohromady a snažili jsme se ho řešit.

Takže jste měl i špatné osobní zkušenosti?
Obi:
Určitě. Já samozřejmě nechci znít, jako bychom tady v té době zažívali nějaký apartheid nebo něco, co se tomu blížilo, to ne. Ale čas od času jsme se zkrátka dostávali do situací, které nebyly moc příjemné. A to potom začnete uvažovat o tom, co se dá udělat. Takže já si myslím, že tohle stálo na začátku.

Lejla začínala v osmnácti letech v televizi Galaxie, kde moderovala jedinou českou mutaci MTV. Poté krátce působila na TV3, kde točila reportáže z klubů. Následně se dostala do televize Óčko, kde působí už 4 roky, a kde je i autorkou scénářů. Moderovala „noční show” reality show „Big Brother“ na televizi Nova. Mimo to již několik let moderuje společenské večírky, sportovní akce a programy pro děti. Od loňského roku ji můžete vídat v České televizi v pořadu Sama doma. Ve svých 21 letech se stala tiskovou mluvčí Ligy etnických menšin, přes kterou se seznámila s projektem adopce dětí na dálku. Zhruba 5 let pracovala jako koordinátorka adopce na dálku pro Keňu. Díky tomuto programu v Keni i půl roku žila. Později  Lejla založila nadační fond Asante Kenya a Projekt Medela, který se snaží pomoci znevýhodněným dětem po celém světě.

Myslíte si, že se tady situace od té doby změnila?
Obi:
Určitě, určitě, já shodou okolností teď už v České republice nežiji, žiji v Nigérii. A když se sem vracím, třeba po půl roce, po roce, po roce a půl, tak ty změny cítím daleko víc markantně. Myslím si, že dnes už jsme na tom úplně jinak. To se už prakticky nedá srovnat s tím, co bylo před osmi, devíti roky.
Lejla: Já k tomu jenom dodám, že se vždycky těším na jaro. Koukám se pak do kočárků, kolik se nás zase vylíhlo. A musím říct, že se nás barevných líhne čím dál tím více, což je znak toho, že je společnost stále otevřenější. Že se opravdu stáváme multikulturní. A to si myslím, že je v České republice dobře, protože dřív jsme opravdu byli uzavření.

Čemu se věnujete v Nigérii?
Obi:
Řídím rodinné firmy a starám se o rodinu. Mám osm mladších sourozenců, před třemi lety nám zemřel táta. Já jsem nejstarší syn, takže to nějak tradičně a logicky padlo na mě.

Jaký je váš největší sen – čeho byste chtěla dosáhnout?
Lejla: Teď se snažím přemýšlet do budoucna. Přece jen mi už není osmnáct, tak bych se také ráda usadila. Rodina, děti a být v klidu – to je můj sen, protože při mém pracovním vytížení to není vůbec žádná legrace. Takže můj největší sen je mít nějaký pěkný osobní život, protože doteď žádný pořádně nebyl.

Doufáte tedy, že se vám podaří z toho kolotoče nějak utéct?
Lejla:
Ne, nemyslím si, že bych z toho chtěla nějak utíkat. Jen to chci omezit. Mám dvě děti, tedy v tomto případě ty neziskovky, které jsem si založila, a chci se o ně starat, protože je to moje srdeční záležitost. Navíc, díky tomu, že mám ten profláknutý obličej, mohu pomáhat lépe. Kdybych byla bezejmenná tvář z davu, tak by pomoc také samozřejmě byla možná, ale bylo by to mnohem těžší. Obdivuji všechny, co dělají charitu bez pozlátka showbyznysu.

Rodinu chcete založit tady, nebo v Nigérii?
Lejla:
No, pendlovat. Nemáme to ještě dořešené, ale už to máme nakousnuté.
Obi: My jsme takoví napůl. Naše výhoda a zároveň i nevýhoda je, že známe svoje české kořeny a známe svoje africké kořeny. To vás prostě nutí pořád pendlovat. Když jste v Česku, tak vám chybí ta africká část, když jste v Africe, tak vám chybí ta česká část... Obojí máme v srdci. Pro lidi, jako jsme my, není možné žít naplno České republice ani v Africe.

Je v Nigérii rozdílné postavení muže a ženy?
Lejla:
To jsem zvědavá, co řekneš...
Obi: No, řekněme, že jsou jakési tradiční úlohy pro muže a ženu. Nejde říct, že postavení muže je nějak vyšší nebo privilegované vůči ženě. To vůbec ne, tam jsou prostě jen jasně určené role, kdo se o co v rámci rodiny postará. Kdo plní jakou funkci. A zase to vychází z toho, že pokud si nepomůže rodina sama, tak jí nepomůže nikdo další. Je přesně stanoveno, co má muž vykonávat, a v rámci toho, co vykonává, se dá hodnotit, jestli to dělá dobře, hůř nebo špatně. Taktéž žena. Pro ženu je například obrovskou urážkou, když do jejího domu přijede sestra manžela a vypere bratrovo prádlo. To je pýcha manželky, je to její práce a manželova sestra by jí neměla zasahovat do toho, co ona dělá dobře. Podle toho ji také ten manžel bude hodnotit. To samé je třeba s vařením, pro manželku je to privilegium. Má svého manžela a o toho se prostě postará. Stejně tak se manžel musí postarat o bezpečnost rodiny, musí zajistit denní chléb a musí zajistit výchovu dětí směrem k budoucnosti – ne tu každodenní, ale musí jim ušlapat a upravit cestu tak, aby ty děti v životě něčeho dosáhly. Nestavme to na misky vah, kdo je výš, kdo je níž. Každý má své postavení v rámci tradic přesně určené a každý je důležitý.
Lejla: Dá se říct, že tradiční uspořádání rodin vlastně reflektuje společnost. Proto se v západním světě role muže rozmělňuje. Žena začíná být emancipovanější, začíná vydělávat stejné a často i větší peníze. Muž je najednou postaven do role, kdy musí přehodnocovat své kvality. Není to o tom, že by se ho žena snažila nějakým způsobem potlačit, je to reakce na vývoj společnosti. Do Afriky tento trend ještě nedošel. My jsme to tu také dřív měli. Ale teď, jak se honíme za penězi, stavíme mohyly majetku, tak se najednou role muže, v tom prapůvodním slova smyslu, nedá aplikovat na normální život. Proto si myslím, že Olga Sommerová říká, že společnost už má mít nového muže, ale ten muž se k tomu novému ještě nedostal. Je to proto, že vývoj je strašně rychlý. Tohle všechno nastalo po druhé světové válce, kdy roli živitelů rodin v  zemích, kde se válčilo, musely přebrat ženy.
Dnes se to přeneslo, třeba v případě antikoncepčních pilulek, do celého světa. Žena je emancipovanější, rozhoduje se sama o svém životě. Tím paradoxně najednou muž i žena ztrácí pevnou půdu pod nohama, na kterou byli zvyklí... Tak to se v Africe ještě neodehrálo.
Já sama třeba taky občas bojuji s Obim, protože jsem dost vytížená. Pracuji, mám netradiční způsob obživy...

Takže máte problémy?
Lejla:
Ne. Já si přesně uvědomuji, že je mi tolik, kolik mi je. Vím, že až budu mít rodinu, tak chci, aby fungovala v přirozené hierarchii: Muž zabezpečuje rodinu a žena se stará o děti. Je třeba hrozný rozdíl, když jsme v Africe a když jsme tady. Já tam opravdu funguji jako Obiho manželka. Sice manželé ještě nejsme, ale tam je to tak bráno. Když si chlap přivede ženu domů, tak je to automaticky manželka. Je jedno, jestli se už vzali nebo se vezmou až někdy v budoucnu.
A já prostě přesně vím, jak mám fungovat, to prostředí vás do toho stejně natlačí. Stejně bych ale hrozně ráda spojila obojí dohromady. Život tady s životem tam. Ale já naprosto respektuji Obiho roli v Africe. A nemá smysl to nějak měnit, ono by to bylo i nebezpečný – to je jako jít hlavou proti zdi.
Obi: Hierarchie rodiny musí být pevně stanovená a kdokoli z ní vystoupí, tak ohrožuje nejen sebe, ale i celou rodinu. A skutečně tu mluvíme o bezpečnosti.

Čtěte rozhovory
s osobnostmi, které vás zajímají!

V jakém smyslu o bezpečnosti?
Lejla:
Tam vlastně neexistuje, odkud byste vzal peníze. Není žádný systém půjček, spousta lidí ani nemá občanku, v podstatě totiž neexistuje registr obyvatel. Co máte, to máte, a když se o to nestaráte, tak o to jednoduše přijdete. Když se nebudete starat o to, abyste měl živobytí, tak jste skončil. A to je přesně ono, když chlap nezajistí rodinu, tak se rodina rozpadne  – děti začnou chodit někde po ulicích a žebrat, skončí někde na drogách. Pokud žijí na vesnici, tak se o ně možná postará nějaký soused, ale o to bude mít horší průšvih rodina. Je to prostě jedno s druhým.

Přesto chcete vychovávat děti tam i tady?
Lejla:
Právě proto. V Africe získají hodnoty, na které jsme už zapomněli. My už nevíme, že máme mít úctu ke stáří, k rodičům, jeden k druhému, nevíme, co to je loajalita, zodpovědnost...
Obi: Já bych se chtěl ještě vrátit k té neexistenci půjčky. To si myslím, že je fenomenální rozdíl mezi západním světem a Afrikou. V západním světě je běžné, že si sourozenci půjčují peníze, půjčují vám rodiče, prarodiče... Tohle v Africe neexistuje, my si v Africe peníze jen dáváme. Neexistuje, aby za mnou přišel můj bratr, můj strýc, moje teta, sestra a řekli: „Já potřebuji půjčit peníze.“ Příbuzný přijde a řekne, že potřebuje peníze. A já udělám všechno pro to, abych mu je dal. Zajdu dokonce tak daleko, že prodám třeba pozemek nebo cokoli, a ty peníze mu dám.
Lejla: Situace je tam totiž tak rozvrkočená, že nikdy nevíte, kde budete třeba za rok. To, že mám teď, neznamená, že budu mít za rok. Když teď nepomůžu, tak se mi může stát, že za ten rok mi také nikdo nepomůže.

Kolik byste těch dětí chtěli mít?
Lejla: Já sudý počet.
Obi: Vážně?
Lejla: Obi chce určitě hodně. Já řekněme dvě, čtyři, šest, osm. Ráda bych ale skončila na čtyřech.
Obi: No, já jsem přemýšlel, že dvě až tři.

 A kolik je tak běžné pro nigerijskou rodinu?
Obi:
Asi pět.
Lejla: Ono je také běžné mít více manželek.
Obi: No, já třeba... Mám to říct?
Lejla: Jen to řekni.
Obi: Já mám třeba vzdáleného strýce, který měl čtyřicet dva manželek a devadesát osm dětí. O všechny se dokázal postarat. On byl křesťanským prorokem a docela si na tom založil živnost.

To je docela zábavné, že křesťanský prorok má čtyřicet dva manželek...
Lejla:
No právě že jo. Křesťané přece popírají antikoncepci. Mimochodem, strašně zajímavá věc, počet nemocných AIDS roste s křesťanstvím v dané lokalitě. A je to právě proto, že křesťanství zakazuje používání antikoncepce.
Je každopádně důležité vědět, že počet manželek je vlastně známka toho, že jste na dobré společenské úrovni. To je ve své podstatě jako počet aut a krav.

Takže nebudete žárlit?
Lejla:
No ne, o tom se s Obim nebudeme vůbec bavit. Tohle jsme si už vyříkali. Zrovna tohle bych si chtěla emancipačně přivézt z Evropy.

Čili nechcete, aby váš manžel měl dobré společenské postavení?
Obi:
Ale to je záludná otázka...
Lejla: Já chci, aby měl dobré postavení. Ale já mu ho tím, že jsem bílá, dám desetkrát víc. Protože bílou manželku tam hned tak někdo nemá a já jsem tam braná jako bílá, i když jsem míšenka. Tak to mu musí stačit.
Dobře, ale faktem je, že čím více máte manželek a dětí, tím lepší máte společenské postavení. Co je ještě zajímavé a dobré říct, v  naší vychrtlé společnosti, že čím je ta žena silnější, tím muž lépe dokáže okolí, že je schopen ji vykrmit, uživit, prostě se o ni postarat. Žena, která je hubená, je tedy brána jako vizitka nedostatečně se starajícího muže. Africká krása je prostě někde jinde.
Obi: Afrika stále staví na barokních ženách, pod kterými se otřásá země, když kráčí.
Lejla: Přesně.

Takže vy budete vypadat, až na tu barvu pleti, jako vyloženě chudá rodina...
Lejla:
Musím říct, že ač jsem přibrala, tak jsme na tom, v tomhle směru, hodně špatně... Ale je pravda, že už se tam ideál krásy hlavně ve městě mění.

Noční můry. Máte nějaké noční můry?
Lejla:
Jednu velkou, že bych se nedokázala postarat o děti a o rodinu. Moje máma byla samoživitelka, takže vím, jak je to pro ni bylo strašně těžké. Pro mě je manželství a děti to nejdůležitější. Asi se toho i trochu bojím, ale mám pocit, že s Obim jsem to schopná zvládnout. Obi je první chlap, u kterého vím, že se o naše děti postará, kdyby se mi něco stalo.
Obi: Já pochopitelně noční můry mám, ale věřím tomu, že když o nich mluvím nahlas, tak si je zvu do života. Takže o nich mluvit nechci a nebudu.

Jak se má váš pejsek?
Lejla:
Fatynka je teď nemocná. Má nějaký suchý kašel, dostala ho od psa, který byl na výstavě, a pak se vrátil a nakazil celou vesnici. Má teplotu, dostala injekci a má antibiotika. Jinak by tady byla se mnou, ona chodí všude se mnou. Všude, všude, všude...

Klikněte si pro více informací
o Projektu Medela!

A vy, máte nějakého domácího mazlíčka?
Obi: Kromě Fatynky, kterou, zdá se, vyžením, ne.
Lejla: Ale máš ji rád?
Obi: Mám.

Co vás poslední dobou potěšilo?
Lejla:
Mě potěšil Obi – ačkoli neměl moc času, tak byl schopný přijet. I když naše setkávání je po té době hrozně náročné, protože když se sejdeme v běžném životě, tak si musíme dávat pozor, abychom se touhou nesežrali. Takže tak, soukromý život je pro mě hrozně důležitý a teď mám pocit, že se mi daří.
Obi: Já jsem strašně rád, že jsem zase na chvilinku v Evropě, že uvidím příbuzné... Ale hlavně že máme šanci být s Lejlou spolu. Když se na někoho dva nebo tři měsíce těšíte, a pak můžete být spolu, tak je to úžasné: To se každé ráno probouzíte a máte pocit, že jste v ráji.

A co vás namíchlo?
Lejla:
Já jsem taková vznětlivá, takže mě třeba nedávno naštvalo, že se mi nepodařilo udělat slide show na tiskovku k Medele. To jsou takové ty aktuální stavy... Ale zase jsem člověk, který si v sobě ty věci dlouho nenese – vyvztekám se a je to pryč. Navíc se snažím dívat na věci pozitivně – takže, když mám někde práci, tak se tam jedeme podívat jako na výlet, ne za prací, a tak podobně... Snažím se na věci dívat spíš vesele, hnoje je kolem nás dost.

Co děláte, když se vzteká?
Obi: V Africe jsem se naučil určitému stoicismu, už mě jen tak něco nerozhodí. Kromě teda Lejly, ta mě dokáže rozžhavit do běla. Záleží dost na tom, jak daleko zajde – buď se také vztekám, nebo ji provokuji a přikládám polínka.

Jak dobíjíte baterky?
Lejla: Mě baví být doma. Jak jsem neustále mezi lidmi, moje práce je vlastně o komunikaci s lidmi, tak si ráda doma odpočinu – víno, film, knížka, vyjít někam do přírody, na chatu. Samotu si užívám, protože mám na sebe strašně málo času. To opravdu nemluvím, nekomunikuji, nezvedám telefony...
A jinak jsem strašně ráda sama s Obim.
A také ráda cestuji. Teď už pro mě bohužel Keňa není cestování, je to, jako bych jela na chatu. Doufám, že se mi někdy brzy zadaří udělat si zase klasický výlet.
Obi: Já dobíjím vždycky, když jsem tady. V Africe moc času na dobíjení není. Tam když vypnete, tak se najde někdo, kdo toho využije.
Lejla: V Africe, pokud máte nějaké postavení, musíte šířit strach. Když strach šířit přestanete, tak se vás přestanou bát a okamžitě zaútočí. V tomhle je Afrika nelítostná. Pořád musíte mít kamenný obličej, dštít oheň a síru... Tady se Obi směje, v Africe jsme ho viděla smát se jen jednou, to když byl se mnou a nikdo jiný ho neviděl. V Africe má úplně pekelný výraz.

Ukážete?
Obi: Ne, to byste se bál. Raději ne.

Co magie, věříte na magii?
Lejla: Tak teď jste se trefil. S magií jsem se v Africe samozřejmě setkala. Existuje tam tradiční náboženství, které používá obětiny a takovéhle věci. Věří tomu každý, i vzdělaní lidé, kteří vám řeknou, že támhleten byl uhranutý a myslí to opravdu vážně. Osobně na to nevěřím, ale vím, proč oni tomu věří. Obi je na to úplný expert, protože jeho oblast je jednou z nejmystičtějších oblastí Nigerie...
Obi: V rámci našeho kmene máme tradici voodoo hodně zakořeněnou. Nebudu vám vyprávět konkrétně o tom, co jsem sám zažil, ale existují věci mezi nebem a zemí. Nejlepší způsob, jak se jim bránit, nebo to, co používám já, je nezvat si je do života.

Takže myslíte, že magie funguje tak, že když ji budete ignorovat, tak se vás nemůže dotknout?
Obi: Musíte vstoupit do jejího cyklu, musíte se stát jeho součástí. Je to něco jako elektrický obvod – pokud sebou necháte procházet proud, tak vás může ovlivnit. Pokud do toho nevstoupíte, tak stojíte mimo. To ale neznamená, že neexistují způsoby, jak vás do toho vtáhnout.
Lejla: V Nigerii je nejvyšší instancí tradiční soud za přítomnosti šamanů. Stojí nad státním soudem, nad vším. Šamani rozhodují o tom, jestli člověk třeba přežije, pokud lže. Takže, když se dostane do bodu, kdy váš spor nevyřeší normální soud, tak se jde k šamanskému soudu. Šamani obviněnému řeknou, že jestli nemá pravdu, tak do týdne umře, a on opravdu umře. To se děje běžně. Myslím, že hlavní roli v tom hraje víra. Víra vás vyléčí nebo zahubí... V tomhle je 90 % úspěchu celé magie i voodoo.
Obi: V Africe to nazýváme černou magií, v Evropě se tomu může říkat třeba sugesce nebo autosugesce, prostě působení na podvědomí.

A stalo se vám někdy, že by na vás chtěl někdo požít temné síly...
Obi: Co se týče mojí osoby, existuje dlouhá fronta.

Nebojíte se o něj, když vám odjede do Afriky?
Lejla:
O něj nebo jeho. Ne, já musím říct, že bývám někdy úplně vyřízená. To není o tom, že se vám sevře žaludek a je vám špatně. Jak Afriku znám, tak vím, o co tam jde. Vím, co se může stát v jeho postavení. Příklad: Byla jsem na srazu s kamarádkami a najednou mi Obi zavolal, že ho přepadli s kalašnikovama a vypadá to, že ho zastřelí. Prostě konec humoru. Začala jsem jančit, ale pak jsem si uvědomila, že s tím nic neudělám. A, teď to bude znít možná špatně, ale musela jsem se uklidnit. Znám to prostředí a vím, že můžu důvěřovat jenom Obiho schopnostem. Věřit, že tu situaci zvládne. A on to zvládl. Obiho obrovská výhoda v té Africe je, že je napůl bílý. Na jednu stranu má život trochu těžší, ale na druhou stranu lehčí, protože jsou pro něj černoši čitelnější než on pro ně. To je to, co mě stále uklidňuje: Vím, že Obi je vždycky krok dopředu.

Co popřáli Lejla a Obi čtenářkám Ženy-in?

Jak byste řešila partnerství na takovou dálku? Odstěhovala byste se za manželem do jiné země? Věříte na magii? Co byste dělala, kdybyste věděla, že vám mohou partnera každý den zastřelit?

   
23.05.2008 - Rozhovory - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. [12] Dewi [*]

    Supr rozhovor, taky děkuju! A přeju jim šťastný život, držím palce!

    superkarma: 0 25.05.2008, 20:04:53
  2. avatar
    [11] Suzanne [*]

    Tak tohle jsem zhltla jedním dechem S L.A. bych neměnila, ale přeju hodně štěstí.

    superkarma: 0 25.05.2008, 00:36:44
  3. [10] petrunelaa [*]

    Moc hezký rozhovor, díky!

    superkarma: 0 24.05.2008, 11:37:46
  4. avatar
    [9] Domcaca [*]

    Partnerství na dálku bych nevydržela,jsem poměrně podezřívavá,takže by moje fantazie určitě pracovala na 100% a moc by to mezi námi neklapalo...
    Za manželem bych se odstěhovala podle toho kam..Určitě bych si to promyslela..
    Na magii nevěřím,zatím mě někdo nepřesvědčil o tom,že bych věřit mohla...
    Kdybych věděla,že mi mohou partnera každý den zastřelit,tak vůbec nevím co bych dělala každopádně je to hrozný..
    Jinak Lejla je mi mooóc sympatická už nějakou dobu,ze všech rozhovorů,reportáží.. Obdivuju jak je komunikativní,vždy ví co říct i když jí někdo zaskočí,pak také co dělá,její dobročinné akce atd... Je velice milá a inteligentní.. !!!

    superkarma: 0 23.05.2008, 12:30:27
  5. avatar
    [8] Juana [*]

    Až na ted dementní titulek je to konečně článek, který je zajímavý - překvapivě žádné hadérky a kosmetika, ale dost drsný život. Zaplaťpánbůh za střední Evropu, jak říkám. Nejlepší terapie na nespokojenost s životem zde je odjet někam hodně daleko, kde se žije těžko, a po návratu si člověk zas chvíli váží toho, kde se narodil.

    superkarma: 0 23.05.2008, 08:31:09
  6. avatar
    [6] hankku [*]

    Lotka: no, obzvlast u nekterych jedincu jsem tomu skutecne rada

    superkarma: 0 23.05.2008, 07:56:25
  7. [5] gentiana [*]

    No konečně článek, který není jenom vykuchaná a přiblblá agenturní zpráva. Jen houšť.

    superkarma: 0 23.05.2008, 07:38:12
  8. avatar
    [4] Lotka [*]

    hankku: to už víme, že nikoho neznáš
    u kosmo se to předpokládá, už tady dlouho nežije

    superkarma: 0 23.05.2008, 06:52:08
  9. avatar
    [3] Anouk [*]

    I mne se rozhovor libil Jen ten titulek trochu zavani honbou za senzaci, jak je tady v posledni dobe bezne

    superkarma: 0 23.05.2008, 04:29:29
  10. avatar
    [2] hankku [*]

    taky je neznam, ale rozhovor je prima

    superkarma: 0 23.05.2008, 04:07:52
  11. avatar
    [1] kosmokosmo [*]

    Lejlu neznam, natoz jejiho pritele, ale clanek, ktery zpocatku vypadal trochu krkolomne, se mi libil

    takhle veta nejvic: Afrika stále staví na barokních ženách, pod kterými se otřásá země, když kráčí.
    Stejne je ta cestina hezka, i od Africana

    superkarma: 0 23.05.2008, 01:50:54

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme