Onemocněla jsem. Měsíce jsem ležela v nemocnici, vozili mne z jednoho vyšetření na druhé, infuze, léky, nic nezabíralo. Nakonec jsem se nechala propustit na revers domů. Už jsem nechtěla vidět bílé stěny, byla jsem vyčerpaná. Ale nevzdávala jsem se – třeba se brzy najde na mou chorobu lék, prostě to musím do té doby nějak vydržet. Jenže se to postupem času vydržet nedalo. 

Rodina navrhla léčitele. Jsem realista, sice věřím bylinkám, ale představa, že nade mnou někdo krouží virgulí nebo pohybuje rukama, vyvolávala na mé tváři ironický úsměv. Nakonec jsem jednoho navštívila – vystupoval často v televizi, četla jsem s ním rozhovory. Předpokládala jsem, že v "tom" něco bude. Jenže po jeho „zákroku“ jsem skončila na několik dní v nemocnici, můj už tak špatný zdravotní stav se ještě zhoršil. Nechtěla jsem o žádném dalším ani slyšet. Rodina to nevzdala – ten další prý spolupracuje s lékaři, ještě jednou to zkusit, za to nic nedáme.

Byl to sympatický pán, pacienty přijímal jen o víkendu, přes týden pracoval v uhelném dole. Hned ve dveřích jsme mu řekla, že tomuto způsobu léčení nevěřím. Usmál se, na to mám samozřejmě právo. Neřekla jsem mu, co mi je. Dala jsem si práci, abych vypadala co nejlíp. Bledou pleť změnilo solárium na zdravě opálenou, kruhy pod očima zakryl korektor. Vzal si pružinu a pomalu mne obcházel. Pružina se mu točila v rukách. Vše jsem bedlivě sledovala – nechtěla jsem se nechat napálit.

Pak řekl diagnózu. Překvapení jsem už neskryla. Měl pravdu. Nicméně jsem si řekla, dobře, poznal to, ale pomůže mi? Začal rukama kroužit nad mým tělem, pořád jsem ho soustředěně pozorovala. Přiblížil dlaně asi 20 cm k mé noze – „cítíte něco?“ Cítila jsem, jako by ke mně někdo přiblížil rozpálenou žehličku – žádná tam nebyla – jen jeho dlaně ve vzduchu. Rukama pomalu projížděl nad mým tělem a já cítila, jak se teplo pomalu přesouvá z jednoho místa na druhé. Nakonec přiložil ruce na mou hlavu a já byla uvolněná jak už dlouho ne. Bylo mi po hodně dlouhé době dobře, ale červíček pořád hlodal. Znáte to, první vyhrání z kapsy vyhání. Počkám si, jak to bude pokračovat. A ono to pokračovalo a pořád k lepšímu. Lékaři nemohli uvěřit vlastním očím, že mi nějaký horník pomohl. Nicméně naprosto souhlasili s tímto postupem. Celý rok, každou sobotu jsem k panu léčiteli jezdila. A bylo mi čím dál lépe. Postupně jsem se začala vracet do normálního života.

A uvěřila. Uvěřila tomu, že jsou na světě lidé, kteří dovedou léčit jinak než léky. Že mají „zázračnou“ energii, která dovede uzdravit.

Věříte léčitelům?

   Jaké s nimi máte zkušenosti?
      Pokud jste nějakého navštívili, jak vás léčil?
          Kdyby vám tradiční medicína nepomohla, hledali byste i jiný způsob léčby?
              Máte sami v sobě "něco", co léčí a pomáhá druhým?

Reklama