Pokud bychom věřili na existenci sudiček, museli bychom konstatovat, že když stály u kolébky malé Kateřiny Frederiky Vilemíny Benigny, byly asi v prazvláštním rozpoložení. Holčičce přisoudily nemálo tělesných půvabů, možná je inspirovala krása její matky Dorothey. Obdařily ji také šarmem a duchaplností, tady jim byl vzorem dívenčin tatínek Petr. Ten se ve své prvorozené dceři doslova viděl a přiměřeně tomu ji zbožňoval.

Sudičky sice vetkaly do Kateřinina osudu i bohatství, vliv a lásku, o to víc svou nitku zašmodrchaly. Kateřina bude sice několikrát vdaná, jenže její největší láska ji opustí. Bude se těšit z objetí mnoha mužů, nicméně matkou se stane jen jednou a její jediné dítě bude vyrůstat daleko od ní.

Kateřina Vilemína se narodila 8. února roku 1781. Jak už bylo řečeno, bylo to milé a bystré děvčátko, které rodiče - zvláště otec - milovali. Dostalo se jí přiměřeného vzdělání, ve společnosti oslňovala nejen svou pohledností, nýbrž i přehledem a všestranností. Když otec, kterého měla mladá Kateřina velmi ráda, zemřel, stala se z ní velmi bohatá dědička. Prvním úspěšným dobyvatelem jejího srdce se stal Gustav Armfelt – švédský generál a původně ctitel její matky.

Jejich oboustranné vzplanutí nezůstalo bez následků, Kateřina otěhotněla. Narychlo se hledal ženich. Mladá Kateřina okouzlila i pruského prince Louise Ferdinanda. Jejich sňatek ale zakázali jeho rodiče, a tak se Kateřina natruc vdala za francouzského šlechtice Louise Rohana- Guémeneé. Tento obhroublý muž se způsoby starého zbrojnoše si ji nemohl nikdy získat. V roce 1805 se  rozvádějí a princ Rohan dostává tučné odstupné.

V průběhu jejich manželství se Kateřině narodilo její první a jediné dítě – dcera Gustava. Otcem byl ženatý generál Armfelt. Ale spolu se svou chápající zákonitou manželkou si malou Vavu vzali k sobě. Porod probíhal v utajení a Kateřině v její těžké hodince pomáhala jen nešikovná porodní bába. Následkem toho už (přestože o to velmi stála) nikdy neotěhotněla.

Po rozvodu následoval pro Kateřinino okolí nepochopitelný svazek s ruským knížetem Vasilijem Sergejevičem Trubeckým. I tohle byl omyl a po roce proběhl další tichý nicméně finančně nákladný rozvod.

Neúspěch na poli manželském si kněžna v této době kompenzuje zájmem o umění a filosofii. Hltá díla Voltaira, Rousseaua, zasazuje se o rovnoprávnost žen. Zajímá se i o politiku a udivuje své současníky svým přehledem a prognostickými schopnostmi. Osvícenecké myšlenky mají i vedlejší účinky, dámská móda je také svobodnější, napudrované paruky, šněrovačky a obruče končí na skládkách. Nosí se volné a pohodlné šaty, dámám se lépe dýchá a mohou i trochu více sportovat.

Po několika mileneckých vztazích potkává Kateřina Vilemína konečně svého osudového muže. Je to Klemens Metternich – rakouský diplomat a kancléř. Zamiluje se do ní během pobytu na zámku v Ratibořicích. Právě tohle místo je Kateřině ze všech jejích panství nejmilejší, v roce 1813 zde díky jejím diplomatickým schopnostem a pověsti inteligentní ženy proběhnou důležitá politická jednání. Účastní se mimo jiné i ruský car Alexander.

Kateřinu a Klemense spojuje zájem o politiku, oba jsou vzdělaní, inteligentní. Klemens pod palbou Kateřinina šarmu naprosto ztrácí hlavu, zahlcuje ji dopisy plnými ohnivých vyznání a přísah. Kateřina je zdrženlivější, ostatně Klemens patří k těm šťastně ženatým. Metternich na ni ale žárlí a snaží se, aby kvůli němu opustila svého předchozího milence. Přitom jí otevřeně sdělí, že oženit se s ní nemůže. Je přece katolík…

Hrdá a nezávislá Kateřina ale není zvyklá hrát druhé housle. Klemense sice miluje, s postavením pouhé milenky se odmítá smířit. Oficiálně se rozcházejí na počátku roku 1815, ale v zásadě jeden o druhém vědí až do konce svého pozemského času…

Kateřina se přesto ještě jednou vdá, vezme si o sedm let mladšího hraběte Schulenburga. I on se podobá jejím předchozím manželům, a ani po jeho boku nenachází klid a štěstí. O to více se věnuje svým schovankám. Kateřina stárne, stále více ji trápí migrény a jiné zdravotní obtíže. Někdejší volnomyšlenkářka dokonce konvertuje ke katolické víře, podle ní je ale stále provdaná za svého prvního manžela. Proto v roce 1835 opouští i svého třetího chotě.

Kateřina Vilemína, vévodkyně Zaháňská umírá v osmapadesáti letech v roce 1839. Pokud byste se jí chtěli alespoň trochu přiblížit, možná si zkuste prohlédnout její nádherný ratibořický zámeček. O ženě, která tohle místo milovala, vám poví mnohé…  

 
Reklama