Zamilovala jsem se. Nepl
ánovala jsem to, ale stalo se.

Nastoupila jsem do nové práce a snažila se soustředit především na své povinnosti. Bylo to několik měsíců po rozchodu se svým dlouholetým přítelem a já jsem toužila hlavně po tom, si od mužů na dlouhou dobu odpočinout. Jenže.

 

Začalo to tím, že mi kolega z práce začal lichotit. Nebyl ve stejné kanceláři jako já, a tak jsme se vídali jen ve chvíli, když jsme si společně udělali přestávku na cigaretu. S Davidem se mi nejen dobře povídalo, ale také, na rozdíl od mého bývalého přítele, se mi zdálo, že ve mně vidí jakousi bohyni. Se zájmem poslouchal, co mu říkám, často mi doslova visel na rtech. K první schůzce už zbýval jen krůček.

 

Rozhodli jsme se, že půjdeme do restaurace, která byla blízko mého bytu. Celý večer jsme si povídali a vyprávěli si zážitky z dětství. Po dlouhých měsících mi zase bylo opravdu fajn. Když přišel číšník s účtem, David se na mě obrátil s prosbou, zda bych to za nás oba nemohla zaplatit. Nikdy jsem nebyla zastáncem mínění, že za mě muž musí všechno platit, a proto to pro mě nebyl žádný problém.

 

Náš vztah se postupně vyvíjel a já jsem se ze začátku bránila opravdu se zamilovat. Ale člověk míní a život mění. Ta stále maličko pootevřená zadní vrátka, která jsem si nechávala, jsem pomaličku za sebou začínala dobrovolně zavírat.

 

První problém a tvrdý návrat do reality nastal asi po pěti měsících. Zdálo se mi, že naše schůzky začínají být trochu jednotvárné. Neustálé chození do hospod a restaurací. Večer tradičně domů ke mně nebo k němu. Žádné romantické procházky, žádné návštěvy kina či divadla. Většinou jsem za nás oba platila já.

 

Později jsem si uvědomila, že jestli má David nějaké kamarády, jedná se především o hospodské štamgasty. Jednou jsem se bavila s jedním z nich a zjistila jsem, že si od většiny z nich David jen půjčuje peníze. Co s nimi dělá? Prý je většinou utratí za alkohol. Nedivila jsem se tomu. Byla jsem totiž několikrát svědkem toho, jak zve na panáka celou hospodu.

 

Něco mě neustále upozorňovalo na to, že bych se měla s Davidem co nejdříve rozejít. Ale já jsem to neudělala, a to ani ve chvíli, kdy požádal několikrát o peníze i mě. Půjčila jsem mu a věřila jeho slibům, že mi je co nejdříve vrátí.

 

Nevrátil. A to ani ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že s ním končím. Sice mě možná měl rád, ale nebyl schopen za naši lásku bojovat. Vlastně ano, občas bojoval, pokud se tak dají nazvat opilecké telefonáty kolem jedné hodiny ráno. Z mojí lásky k Davidovi se stávala nenávist. Ale pořád jsem měla pocit, že to musím být já, kdo ho z toho kolotoče neustálého půjčování peněz od kamarádů vytáhne. Zvlášť ve chvíli, kdy ho vyhodili z práce.


Jednou mi zavolal a slíbil, že když se sejdeme, peníze mi určitě vrátí. Nakonec to však dopadlo úplně jinak. V jeho oblíbené restauraci jsme se opili, vydrželi až do zavírací doby a pak skončili v mojí posteli. Ráno jsme se loučili a na mluvení o penězích nějak nevybyl čas.

Když jsem dostatečně vystřízlivěla, uvědomila jsem si, že on mi ty peníze nikdy nevrátí. A nejspíš to ani nikdy nechtěl udělat.

 

Už se s ním opravdu nechci nikdy setkat. A pokud se tak stane, mám chuť mu dát pěstí za to, jaký je a jak zneužil moje city. Sice mi pořád píše a slibuje, ale už mu nevěřím.

Rozhodla jsem se napsat do Žena-in a vyprávět o tom, co jsem prožila, z toho důvodu, abych se postavila realitě čelem. Třeba některá z Vás má s něčím podobným své zkušenosti a poradí mi, jak se smířit s tím, že moji lásku někdo zneužil. Já jen můžu doufat, že už mu nikdy nepodlehnu. Ale pořád mám trochu pocit, že bych pro něj něco měla udělat.  

Dana

Reklama