Také si myslíte, že Vánoce jsou časem zázraků jen v romantických amerických filmech? Čtenářka Dana nás přesvědčila o tom, že když má člověk oči otevřené, dějí se úžasné věci kolem nás každý den. Přečtěte si její příběh.

sms

Na loňské Vánoce jsem se vůbec netěšila. Můj ženatý přítel, který několik let tvrdil, že je jeho manželství v troskách a že se rozvede, jen co to bude možné, koupil pro svou rodinu zájezd na hory, aby jeho manželka neměla práci s vánočními přípravami, a já definitivně pochopila, že jeho řeči jsou jen… řeči.

Štědrý den jsem strávila u rodičů, ale bych unikla zvídavým příbuzenským dotazům, kdy se budu vdávat, rozhodla jsem se vynechat v následujících dnech tradiční návštěvy a utéct před nimi (i tak trochu sama před sebou) za kamarádkou, která žila na druhém konci republiky a už dlouho jsme se slibovaly, že se navštívíme.

Akorát že já neměla nikdy čas, protože jsem stále čekala u telefonu, kdyby zavolal můj ženáč, že má na mě pár hodin času. Dnes se musím usmívat, jak jsem byla naivní a hloupá. Ale vím, že v tom nejsem sama. Ale jelikož je to zřejmě nepřenosná informace, nemá cenu, abych se o tom zde více rozepisovala.

  • Ještě bych se asi měla zmínit o důležité věci, která zřejmě také odstartovala zmíněnou AKCI HORY  S RODINOU. Začátkem srpna totiž manželka mého milého zjistila, že existuje nějaká žena (jako já), jež ohrožuje její rodinu, a vynaložila veškeré úsilí na to, aby se mě zbavila. Nevím, jak to udělala, ale dosáhla svého. Miláček mi neodpovídal na zprávy, jen suše poslal sms, že na Vánoce s rodinou odjíždí pryč.

A tak jsem si zabalila věci a vyrazila z jižních Čech do severomoravské metropole. S kamarádku jsme ležely u ní v obýváku obložené cukrovím a užívaly si bezstarostných chvil. Druhý večer mi pípla v telefonu zpráva z nezadaného čísla. Stálo tam: NEPUJDES SE PROJIT?

Samozřejmě první myšlenka, která mě napadla, byla, že můj milý si pořídil jiný telefon, který mu jeho manželka nehlídá (proto nezadané telefonní číslo), a možná už se vrátil z hor a chce se udobřit...

  • Vím, co si o mně myslíte… ale já vážně dlouho věřila, že mě miluje, že se svou ženou si nerozumí (jak říkal) a jsou spolu jen kvůli malým dětem. Byla jsem zamilovaná jako šestnáctka…

A tak se mi samozřejmě zrychlil tep byla bych ochotna sednout na první noční vlak a bez ohledu na počet přestupů ujíždět tam, kde bych se s ním mohla vidět…

Naštěstí mě moje kamarádka, s kterou jsem to samozřejmě konzultovala, protože se hned ptala, kdo mi píše, uzemnila, že mám zůstat nohama na zemi a že kdyby měl skutečně zájem, tak jako chlap zavolá. A že já bych se neměla chovat jako trubka, ale taky trochu dělat drahoty a rozhodně neriskovat cestu nočním vlakem, kde na osamělou a zpitomělou dívku nečeká nic dobrého.

Na zprávu jsem přesto odepsala, ale velmi vlažně a něco v duchu, že bych se projít šla ráda, ale nevím, o koho se jedná a že jde zřejmě o omyl...  A připojila smajlíka. I tak jsem se těšila, že je to ten „můj“ a že mi vzápětí zavolá. Nic takového se nedělo. Přišla jen omluvná zpráva, že jde skutečně o omyl. Následovalo přání k Vánocům a všeho nejlepšího do nového roku, ať jsem kdokoliv.

  • Potlačila jsem v sobě zklamání a napsala totéž s tím, že NIC NENÍ NAHODA (to mi poradila kamarádka) a že se třeba někdy někde potkáme. Tím moje vánoční esemeskování skončilo a já relativně bezstarostně odložila telefon a dál se snažila zapomenout na těch pár roků, kdy jsem stoupala do radostných výšin a propadala se na dno beznaděje. Začnu nový život.

Druhý den ráno jsme se probudily trochu později a bylo znát, že jsme si večer s kámoškou ty dlouho odkládané společné chvíli pořádně užily. No trochu jako bych dostala do hlavy palicí, ale zase tak velká kocovina to nebyla. V poledne se vrátil ze služby kamarádčin manžel a já se pomalu chystala vydat ze svého výletu domů.

Jen tak ze zvyku jsem se podívala na telefon a zjistila, že tam mám několik nepřečtených zpráv. Jedna byla od rodičů, jedna od mé kolegyně z práce a jedna z neznámého čísla. Teprve teď jsem si vzpomněla na své noční rozčarování a zprávy od neznámého muže – či ženy. Jeden nikdy nevím, že…

Stálo tam: POKUD JSI DOSPELA ZENA DO TRICETI PETI LET A SKUTECNE VERIS, ZE NIC NENÍ NAHODA, ODEPIS. JINAK NIC. HONZA (30 LET). Koukala jsem na telefon s otevřenou pusou a dala to přečíst kamarádce i jejímu manželovi. Právě ten se nakonec ukázal jako muž činu, protože na ten telefon zavolal, popsal dotyčnému situaci a za chvíli věděl vše podstatné – ten neznámý je skutečně muž, bydlí někde u Olomouce, a jestli chci, můžeme se jít odpoledne projít do olomoucké ZOO.

  • Nejdřív jsem to považovala za bláznivý nápad a odmítla, ale když mi kámoška ve svém nadšení z nečekané romantiky, která se odehrála přímo v jejím bytě, slíbila, že pojednou se mnou, souhlasila jsem.

A tak jsem prosincové odpoledne potkala poprvé v životě svého budoucího manžela. Tedy aspoň doufám. Jsme spolu skoro rok a nikdo nám nevěří, jak jsme se seznámili. Ani já mu dlouho nevěřila, že mohl vzniknout takový omyl. Ale prý si koupil k Vánocům nový mobil, neměl v něm zadaná čísla a zpráva byla určena jeho sestře, která bydlela o pár ulic dál a pomáhala mu při venčení psa překonat bolestivé období po rozchodu, kdy mu jeho dlouholetá přítelkyně dala košem.

Inu, láska je všude kolem nás.

Přečtěte si také:

Reklama