Člověk prý nikdy nezůstane se svou první láskou, prohlašoval můj kamarád. Lidé jsou v období svých první lásek ještě příliš nevyspělí na to, aby partnerský vztah dokázali nějak rozumně udržet. Většinou se jedná jen o milostné poblouznění, které vyprchá přesně tak rychle, jak započalo. Často nezůstaneme ani s tou osobou, o níž tvrdíme, že je to naše největší nebo životní láska. Cit, který k té osobně chováme, je natolik intenzivní, že je pro partnerský vztah neúnosný. Nakonec tedy ve společném životě spočineme s někým, koho máme rádi, kdo je nám sympatický a s kým jsme schopni komunikovat. Klape nám to v posteli i v každodenním životě, tak se s ním rozhodneme odejít k oltáři. K opravdové lásce to však už má daleko, je to spíše o porozumění a toleranci.

 

Láska na celý život? Spíš láska až do smrti…

Copak neexistuje láska na celý život? „Jistě že existuje,“ prohlásila Ivana. „Když se najdou dva lidi v sedmdesáti a brzy na to umřou.“ Asi jsem naivní v této redakci jen já, když si myslím, že je něco takového možné. Proč by se lidé nakonec brali, kdyby nevěřili v to, že to, co k sobě cítí, vydrží až do smrti? No, možná nevydrží, když se tak dívám na své rodiče, ale někde to přece musí fungovat i jinak! Přece nežijeme v době, kdy se lidé brali hlavně z ekonomických důvodů, kdy mladé lidi seznamovali jejich rodiče a nešlo o svatbu, ale o obchod. Dnes mladé táhne do kostela nebo na úřad hlavně láska. Nebo se mýlím?

 

Lidi, kteří čekají na pravou lásku, jsou přelétaví

Nejvíc mě překvapil názor, že lidi, kteří věří na tu pravou lásku, jsou co se týče dlouhodobých vztahů nestálí. Pokud jim nebuší srdce po dvou měsících, když se setkají se svou drahou polovičkou, není to ten pravý nebo pravá a jdou si ho hledat jinam. Ale to snad není jen o bušení srdce, musí v tom být mnohem víc. Asi bych taky neztrácela čas s někým, s kým bych si po dvou měsících neměla co říct a kdo by mě třeba nehorázně něčím vytáčel. Pokud by se mi však v jeho přítomnosti po nějaké době přestaly podlamovat kolena, brala bych to spíš jako bonus než ztrátu. Kdo se má soustředit na cokoliv jiného, když v přítomnosti svého partnera má tendenci omdlévat samou láskou?

 

O fungující vztah se musíme snažit

Nejhorší je podle mě ten přístup ke vztahu, že pokud se nějak rychle nezařídí vztah sám, tak ho sám nějak ukončím. Nikdy se v našem životě přece nic neudělá samo. O všechno se musíme nějak postarat a ve vztahu to platí dvakrát tolik. Chceme-li mít fungující vztah s láskou, budeme pro to muset něco obětovat a nějak se o to zasloužit. Možná někdo z vás namítne, že na nějaké romantické cukrbliky nemá čas. Musí pracovat, stoupat po kariérním žebříčku a stihnout tolik dalších věcí, že pokud by se měl ještě starat o to, aby mu fungoval vztah, musel by se zbláznit. Pokud nefunguje sám, nemá cenu na něm cokoliv zachraňovat. Škoda, podle mě se na tom pracovat musí…

 

Nevěra není řešením manželského stereotypu

Rozhodně si nemyslím, že vhodným způsobem, jak si kompenzovat nefungující manželství, je nevěra. Argumenty typu: „Vždyť to tak dělají všichni!“ odmítám. Ne! Nevěra a utíkání se od rodiny není v pořádku a nikdy nebude. Tohle je přesně ten důvod, proč lidé zapomínají na lásku. Nemají ji zapotřebí, když ji vyměnili za pár nocí s tou nádhernou asistentkou z vedlejší kanceláře, nebo s tím novým kolegou z obchodního. To už není o lásce, ale o útěku ze stereotypu, do kterého jsme se uvrhli sami vlastní ignorancí.

 

Láska na celý život přece musí existovat, jen to chce se o to trochu snažit a neházet flintu do žita při prvních problémech. Nebo se vážně pletu a jsem jen naivní?

 

Věříte na lásku, které může trvat celý život? Jste nyní se svou životní láskou? Nebo to už máte dávno za sebou? Jak si myslíte, že to v životě doopravdy funguje? Mýlím se moc? Souvisí tento postoj jen s mým věkem a časem to přejde každého? A kdy to přešlo vás?

Reklama