Po návratu domů jsem rodičům o Tugorovi všechno pověděla, měl za mnou asi za dva měsíce přijet a odvézt si mě zpátky do Kalifornie. Naši ovšem byli rezolutně proti. Prosili, vyhrožovali a psychicky mě vydírali. Oháněli se tím, že jsem jejich jediné dítě a že se přece kvůli nim nemůžu odstěhovat tak daleko. Po nějaké době jsem jejich naléhání podlehla a začala si namlouvat, že Tugor přece nemohl být jediná a poslední velká láska v mém životě.

Při telefonátech s ním jsem byla čím dál tím chladnější, držela jsem si ho od těla. Samozřejmě, že vycítil, že něco není v pořádku. Chtěl vědět, jestli jsem si našla někoho jiného, a já, i když to nebyla pravda, jsem mu to potvrdila. Přestal telefonovat, přestal mi psát. Snažila jsem se na něj nemyslet a žít jako dřív. Udělala jsem přijímačky na vysokou školu, začala jsem se učit, chodila jsem se bavit s přáteli.

V druhém ročníku výšky jsem se seznámila s milým klukem, Milanem, který studoval o dva roky výš. Měli jsme společné zájmy, rozuměli jsme si. Stali se z nás velice dobří kamarádi a postupně jsme spolu začali chodit. Vždycky jsme si měli o čem povídat, měli jsme společné známé a naši si ho velice rychle zamilovali.

Všechno klapalo a já jsem si jen občas vzpomněla na svou bláznivou lásku, na Tugora. Ten se mi od doby, kdy jsem mu řekla, že mám nového přítele, neozval. Byla jsem ráda, nechtěla jsem mu nic vysvětlovat, nechtěla jsem myslet na to, jak jsem ho milovala.

Po skončení vysoké školy jsem nastoupila do práce. S Milanem jsme si koupili byt, ale svatbu ani děti jsme zatím neplánovali. Ovšem, člověk míní... Po roce společného bydlení jsem otěhotněla. Milan má velikou radost, naši ještě větší. Oni i Milan začali mluvit o svatbě, já ji chci odložit na později.

Ale stalo se to, co jsem už vůbec nečekala. Pár týdnů potom, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, jsem začala čím dál více myslet na Tugora. Zdálo se mi o něm, myslela jsem na něj několikrát denně. Přistihla jsem se při tom, že přemýšlím nad tím, jak by to bylo krásné, kdyby moje miminko nebylo Milana, ale Tugora. Jak bychom asi žili?

Nevím, jestli můžete svými intenzivními myšlenkami dokázat, aby ten, na kterého myslíte, začal myslet na vás. Když jsem přišla na návštěvu za svými rodiči, tvářili se upjatě a informovali mě o tom, že mi telefonoval můj dávný přítel z Ameriky. Předali mu číslo na můj mobil a prý se mi ozve. Byla jsem šťastná. Tak on na mě nezapomněl. Co mi asi chce?

Tugor se ozval do dvou dnů. Rozhodla jsem se, že mu neřeknu nic o svém těhotenství, ani o Milanovi. Volal proto, aby mi řekl, že beze mě nemůže žít! Před půl rokem ukončil vážný vztah se svou přítelkyní a od té doby (a vlastně celou dobu předtím), musí myslet jen na mě. Už to nevydržel, musel mě slyšet. A já jsem si uvědomila, naprosto jasně, že i když mám Milana moc ráda, tak Tugora miluju a vždycky jsem ho milovala. Najednou jsem mu všechno musela říct, o svém životě, o Milanovi i dítěti. A hlavně o tom, že ho neskutečně a bláznivě miluju.

Od té doby uplynul měsíc. Tugor volá každý den, musíme se aspoň slyšet. Milan tuší, že se něco děje, ale ještě nemám odvahu mu říct co.

Každý den přemýšlím nad tím, co teď s námi bude. Se mnou, s miminkem, s Milanem, s Tugorem a mými rodiči. Na miminko se těším, už teď jej mám moc ráda, ale co bude, až se narodí? Dovolí mi Milan, abych ho sebou odvezla do Kalifornie? Jeho dítě? A jestliže mi to nedovolí, co budu dělat? Nechám své dítě s Milanem a sama odjedu za svou láskou? Vzdám se znova Tugora?

Neznám odpověď na žádnou ze svých otázek ... snad jen na tu poslední. Tugora se už nevzdám. Tentokrát budu za svou lásku bojovat. Bohužel, někomu musím ublížit. Ublížím svým rodičům, Milanovi. Doufám, že svým rozhodnutím neublížím svému dítěti. Ale sobě, ani své lásce už ublížit nedokážu...

Aneta

   
Reklama