Chtěla bych se podělit se čtenářkami tohoto skvělého magazínu o svůj příběh a poprosit je tak trochu o radu. Moje situace je dost zvláštní a nějak vlastně nevím, co bude dál, ani co mám čekat. Trvá to dlouho, ale nějaký vývoj už se mi zdá nemožný.

Už na gymnáziu se mi náš třídní učitel moc líbil. Znáte to, holčičí zamilovanost. Byl to chlap, byl sexy, zábavný a všechny jsme si říkaly, jaké by to s ním bylo. Klasika, nikdo tím nic nesledoval. Navíc měl manželku a tři děti. Ale „udělaná“ jsem do něj byla víc, než by si kdo myslel.

Po maturitě jsem šla studovat pedagogickou fakultu a hned v prvním ročníku jsem se na náslechy vrátila na naše gymnázium. A pak jsem na něm dělala všechny praxe. Celou dobu jsem se se svým bývalým učitelem stýkala a všechno bylo na zcela profesionální úrovni. Velmi profesionální. Jen kdykoli jsme se potkali, zrudla jsem jako rak a nevěděla co s rukama. Gentlemansky to přecházel, až jsem častokrát měla pocit, že musí být úplně slepý. Jenže měl rodinu. To jsem akceptovala na nejvyšší míru.

Ve čtvrťáku na vysoké jsem vzala na gymnáziu pár hodin, potřebovali záskok. Pan učitel mne přijímal sám, protože v té době už z něj byl ředitel. Potkávali jsme se teď daleko častěji a já si uvědomovala, že jej asi skutečně miluji. Těch pohledů, jak jsem se později dozvěděla, si pochopitelně všiml. Ale dozvěděla jsem se to až později.

Dříve jsem se dozvěděla, že má doma problémy. Doma mu to „přestalo klapat“, ale snažil se s tím něco dělat. Dokonce jsem tenkrát zvládala dávat mu jakousi duševní podporu, i když to bylo celé dost zvláštní, nijak zvláště jsme se nestýkali, ale přesto jsme si měli vždycky co říct, chtěla jsem mu moc pomoci, aby se cítil zase lépe. Nemohla jsem se dívat, jak se trápí a ničí.

Pak přišel vánoční večírek. Na první pohled klasická učitelská slezina, kolegyně s rodinami přinesly chlebíčky, jeden z těch mála okamžiků, kdy se ze sborovny ozývá smích (dost pozdě večer, aby studenti neslyšeli), normálka. A on tam jen tak seděl v koutě, dřív tak plný života, bavil nejen studenty, ale i kolegy... Nemohla jsem se na to dívat a ze sborovny skoro utekla.

On si toho ale všiml a vyběhl za mnou. Když mě dohnal, začal se mě ptát, co se mi stalo, proč jsem smutná a zda mi může nějak pomoci. Co jsem mu asi tak měla říct? Že je to kvůli němu? Že ho miluju od studentských let? Že už se na něj nemůžu dívat, jak se trápí? Řekla jsem, že to bude dobré a u něj určitě taky. Objali jsme se. A šli zpátky do sborovny, ke jsme si čas od času věnovali nějaký ten pohled. Jako spiklenci.

Pak jsme si začali psát sms. Štědrý den jsem trávila jen s maminkou, o tatínka jsme přišli, než jsem odmaturovala. Ta nemohla pochopit, proč mi pořád pípá telefon. Bylo to v podstatě celé nevinné, bavili jsme se o běžných věcech, o tom, jak venku padá sníh, co dostanou jeho děti, jak se těší, prostě jsme si povídali... A já měla pocit, že je někde na pustém ostrově a nikoho tam nemá, nikoho vlastně nezajímá. Podobně jako já.

Poprvé jsme se spolu viděli sami dva dny před Silvestrem. Na Nový rok mě novoročně políbil. Myslela jsem, že se vznesu a uletím mu, tak to bylo úžasné. K tomu ještě atmosféra svátků a všeho kolem. Nebyla jsem sama. Byla jsem s ním. Bylo to úžasné.

Ve škole jsme i nadále byli velmi profesionální, mimo školu už tak moc ne. Bydlela jsem u maminky, on se ženou, byla zima. Moc hříšné to nebylo, ale o to vášnivější. Nakonec se od ženy odstěhoval, vztah už nešel zachránit a já se o to ani nesnažila. Bylo mi jako nikdy v životě.

Maminka s tím sice absolutně nesouhlasila, tvrdila mi, že si hledám náhradu za otce, že hledám tátu a ne partnera pro život a podobné tyhle řeči, ale nechápala to. Já ho milovala a miluji.

Během roku se odstěhoval od manželky, a i když nebyli rozvedení, bylo to úplně jiné. Trávili jsme spolu víc času, dokonce jsme přestali náš vztah tajit (i když to vzbudilo pozdvižení). Já se učila, učila jsem a mazala jeho dětem svačiny, když bylo potřeba. Byla to spousta práce, ale mě to bavilo. Jeho děti jsem si zamilovala a mám dojem, že ony mne také mají všechny rády. Fungovalo to skvěle.

Jenže. Jenže začal dostávat svoje deprese. Stačily dvě sklenky vína a místo toho, abychom si užívali každého momentu jako dřív, začal být lítostivý. Chápala jsem to, věděla jsem, že to není lehké. Tedy myslela jsem si, že to chápu. Byla jsem totiž dost vedle. Byl lítostivý ne kvůli sobě, ale kvůli mně.

Nakonec jsme se dostali do fáze, kdy neměl daleko k pláči a s rudýma očima mi vysvětloval, že si s ním ničím život, že on za to nestojí a ať si najdu někoho mladšího. Nejdřív jsem ho utěšovala a snažila si z těch řečí nic nedělat, ale zhoršovalo se to. Neměla jsem si o tom ani s kým promluvit, maminka se o něm odmítala bavit jakkoli a na kamarádky při tom frmolu nebyl nějak čas, měla jsem jen jeho a děti.

Teď už mám odpromováno a učím na plný úvazek. Za mnou jsou dva roky života s ním. Odešla jsem od něj před měsícem, ty jeho výlevy už se opravdu nedaly snést, strašně mi tím ubližoval. Ubližuje mi i to, když ho potkám ve škole. Před čtrnácti dny mi řekl, že je konečně rozvedený. Jak jsem se na tu chvíli těšila a teď necítím vůbec nic. Miluji ho, ale mám pocit, že není mužem, jakým býval. Dělala jsem, co jsem mohla, snažila jsem se mu dát všechno, co potřeboval. A jak to dopadlo?

Bydlím zase u maminky a nevím jak dál. Co teď? Myslela jsem si, že někam směřuji, čas s ním i s dětmi mne naplňoval. Jenže je to pryč. Vůbec nevím co teď. Vím, že jej miluji, a vím i to, že on miluje mě. Proč ale pořád říká ty hrozné věci? Jeho sebeobviňování mi ubližuje víc, než si dokáže představit. A já už na to nemám sílu. Co mám dělat? Jak se mám otočit a jít dál někudy jinudy, když je to On. Ten, kterého miluji od svých patnácti let?

Reklama