Reklama

Odpusťte, ale nemohu reagovat na článek Pane učiteli, já vás miluji... Tento článek je krásný a chytil mne za srdce.

Když jsem měla 14let, chodila jsem do houslí. Už tentkát jsme byly my holky zaláskované a ... V novém školním roce jsem byla mile překvapena. Místo starého milého pána u stolku seděl mladý muž. Tmavovlasý, krásné tmavěhnědé oči, vyšší a štíhlý. Se mnou se zatočil svět, tváře mi hořely a to co jsem vykoktala, bylo moje jméno.

Pak chtěl něco zahrát. Ještě dnes si pamatuji, jak se mi klepala kolena, ruce se třásly, chvěly. Skladbu co jsem hrála, tak raději jsem zavřela oči a hrála zpaměti. Když mě pochválil, vznášela jsem se a dost dlouho. Od té doby jsem denodenně cvičila 3 - 4 hodiny, naši hleděli co se to se mnou děje ... pak na třídní schůzce viděli :-)

Tato krása a zamilovanost do pana učitele trvala jen jedno pololetí. Odešel k posádkové hudbě do Prahy a já dostala starou nervózu - vypatlance, který za každý falešný tón nejen mě, ale i druhé trestal rákoskou přes prsty.

Když se dcera na gymplu zamilovala do matematiky, hned mě napadla jedna myšlenka .. :-) Nezklamala :-)

Láska je krásná nemoc, na kterou neexistuje lék a má velkou moc.

arjev