Milá Meryl,

když přemýšlím o výchově své dcery, docházím už snad od narození k závěru, že to prostě nezvládám a jsem špatná máma.

Musím říct, že moje dcerka je nesmírně paličatá (aby ne, má po kom) a stále našim výchovným metodám jaksi odolává. Když má náladu a chce se jí, tak poslechne, když se jí nechce, tak nás těžce ignoruje. Nepomáhá vysvětlování, domluvy, nepomůže, ani když dostane na zadek - někdy třeba poslechne jednorázově, ale příště řešíme stejný problém. A navíc nás častuje slzičkama, ublíženými pohledy a větami typu "nikdo mě nemá rád".... z toho se chce pravidelně brečet i mně.

Dobře ví, že ji milujeme, mazlíme se s ní, je to náš andílek, netrpí nedostatkem pozornosti, hraček ani péče, ale v tomhle máme prostě problém.

Snad nejhorší je to s uklízením - přimět ji, aby si uklidila pokojík nebo aspoň stolek ve svém koutku v obýváku, to bývá nad moje síly. Už jsem několikrát musela nějakou hračku vyhodit či vysát, abych dosáhla
svého, ale když pak vidím ten šílený řev a vztek, přemýšlím,  jestli mi to stojí za to.

No a ještě horší je to se spaním. Malá může být po večeři, po večerníčku, vykoupaná, vyčuraná, uložená, pohádka přečtená, pomazlená, dostane své mlíčko v lahvi - svítí jí malá lampička, aby se nebála -
řekneme jí "dobrou noc" a odejdeme z pokojíčku - dveře necháváme pootevřené, protože při zavření okamžitě vystartuje a křičí, abychom ji nezavírali. Jenže pak nastane akce oddalování: Verunka vychází z
pokojíčku, loudí další pohádky, další mlíčko, ještě pomazlení, ještě vyčurat, ještě zajdu pohladit tatínka, maminku, buď tu se mnou... přiznávám, někdy to nevydržím, lehnu si k ní nebo ji vezmu k sobě do postele, to pak pravidelně končí tím, že usnu s ní a ráno jsem jako zbitá. Pokud odoláváme a posíláme ji spát, následuje, pláč, řev, vztek - prakticky každý den.

Čím dál míň se stává, že by u toho prvního mlíčka nebo u pohádky usnula. A já fakt nevím, co s tím.


Jinak je moc chytrá, šikovná, hodná, když se jí chce, tak je fakt zlatá - jenže se jí chce fakt málokdy. A dát jí na dobrou noc na zadek, případně ji v pokojíku zamčít, se taky neosvědčilo, následoval jen hysterický záchvat...

Jestli má někdo nějakou radu, tak bych ji fakt uvítala, ty večery jsou jediné chvilky, které bych třeba chtěla mít pro sebe nebo pro svého muže. Ale v deset, když malá konečně třeba vytuhne, bývám polomrtvá už i
já.....

Landriel

Milá Landriel, musím říct, že z toho, co jsi popsala, nemám dojem, že by Tvoje holčička byla nějak extrémně zlobivá. Ona dělá to, co naprostá většina dětí. Málokteré dítě si bez řečí a ochotně uklízí hračky, málokteré způsobně usne po večerní pohádce.

Jako bych se vrátila o několik let zpět. I u nás byl často křik a pláč kvůli neuklizenému pokoji, i já jsem večer co večer šílela z věčného.... ještě napít... něco říct... jablíčko... vyčurat... pomazlit... kakat... ještě napít... a tak pořád dokola.

Rada, jak tohle zvládnout, je jenom jedna. Laskavá důslednost. Když řekneš, že už se spí, nesmíš už nikdy (vyjma, když je malá nemocná), po několikerém jejím otravování skončit u ní v posteli, aby byl klid. Tím si totiž holčička zakóduje, že když příště vydrží dostatečně dlouho "prudit", opět dosáhne svého. To samé s hračkami. Uklidit, nebo sebrat. A na slzičky a ublížené pohledy moc nehleď. Ony ty malé švitorky to totiž pěkně umějí.

Jak říkám - laskavá důslednost. A za čas bude líp. Ale chce to vytrvat. Moc Ti držím palce. A v každém případě... neboj ty se ničeho... Ona i z tohohle období Tvoje dcerunka jednou vyroste. :o))) A hlavně - určitě nejsi špatná máma! Takové myšlenky si zakaž! :o)))

Krásné pondělí všem přeje

 


 

Reklama