Reklama

Je pro mne trochu těžké o tom mluvit, ale potřebuji se vypovídat. Když jsem si Vaška brala, líbilo se mi, že umí leccos zařídit. Nic pro něho nebyl problém – zařídil, vyřídil, sehnal. Navíc, nejradši ze všeho byl se mnou a říkal, že nejdůležitější je pro něho rodina. Řekla jsem si, že lepšího chlapa pro život stejně nenajdu a rodinu s ním opravdu založila. Narodily se nám dvě krásné holčičky – Věrka a Klárka.

Jenže Vašek se po svatbě začal měnit. Jednu z jeho dobrých vlastností, šetrnost, začal rozvíjet do extrému. Hned na začátku našeho soužití jsme se dohodli, že domácí finance bude držet raději Vašek než já, která s penězi nikdy moc nevycházela. Naše příjmy tedy soustřeďujeme na jednom účtu. Vašek mi měsíčně dává pevnou částku na režii. Platí složenky a zbytek ukládá na knížky.
Radovala jsem se, že na knížkách máme hodně peněz a plánovala, co si za ně pořídíme. To jsem ovšem byla vedle jak ta jedle! Vašek nemá s penězi žádný plán, tedy má - ale jeden jediný - chce je tam jen schraňovat, „kdyby něco“. A tak jsem se dostala do situace, v jaké jsem teď.

Jsem na mateřské s dvouletou Klárkou a pětiletou Věrkou a můj jediný příjem je částka, kterou od Vaška měsíčně dostanu. Ta je ale stále stejná, jako když jsme spolu před šesti lety začali žít ve dvou. Když jsem namítla, že by se výše částky měla změnit, že inflace, počet osob a vůbec celková situace se změnily, čím by každý na mém místě argumentoval, oponoval Vašek tím, že částka na začátku byla stejně přemrštěná a že mě to alespoň donutí lépe hospodařit.
Chodíme tedy celá rodina i s holčičkami v šatech ze second handů a nosíme je dokud se "nerozpadnou". Občas nás zachrání má matka, která nám oblečení koupí k různým svátkům a narozeninám. Pořád jsem si říkala, že je to možná dobře, že neutrácíme za zbytečnosti, ale Vašek jde stále dál. Už se mnou ani nechodí na nákup, protože zastává názor, že kdo jde na nákup, ten ho má zaplatit (za trest asi), a tak nákup nejen platím z minima, které mi dává, ale ještě se ve výsledku táhnu s taškama sama.
Když jdeme na procházku, na které vyhladovíme a musíme už jít do restaurace na oběd, objedná Vašek pro celou rodinu jedno jediné jídlo a talíř koluje mezi námi. Na závěr se dokonce rozčílí, že na něho nezbylo maso. Vím, že je to (v dnešní době) neuvěřitelné, ale je to tak

Vrchol nastal letos o Velikonocích. Do našeho města přijela pouť. Holčičky byly celé natěšené, že se svezou na kolotoči stejně jako ostatní děti. No jo, ale to bysme o tom nesměly hovořit před manželem. Vašek řekl, že těm zlodějům nic platit nebude a holky zůstaly zavřené doma. Jednalo se celkem o 40 Kč! Starší dceru to hodně sebralo, tolik se těšila! Brečela celé odpoledne. Bylo mi to také líto a zároveň se mnou cloumal vztek, ale Vašek zůstal neoblomný.

Tak to je v kostce moje trápení a já nevím co mám dělat!!! Myslím, že to asi bude nějaký patologický stav, ale když se s ním o tom snažím mluvit, začne se hned rozčilovat a obviňovat mě, že chci „rozfofrovat naše úspory za hlouposti“ a že to on nedopustí. A ještě se tváří, že jen díky němu se máme „tak dobře“. Kdyby to prý záviselo na mě, nebudeme mít co jíst.  

A teď, co s tím? Díky za Vaše názory.

Zuzka