Reklama

Ne každý má to štěstí, že se narodí zdravý a bez problémů. Jsou lidé, kteří se celý život potýkají s nějakým handicapem. A přesto někteří z nich žijí naplno a nežehrají na osud. Tak jako pan Petr, který je od narození slepý.

Je to obdivuhodné, jak je Petr optimisticky naladěný, i když by mohl celý život nadávat a stěžovat si na to, jaká ho potkala nespravedlnost. Místo toho bere život s úsměvem a říká: „Stěžování je na nic, každý život má smysl. Já ten svůj našel v hudbě.“

Petře, jste slepý od narození. Kdy jste si to uvědomil?
Já nevím, to si vážně nepamatuju. Prostě jsem vyrůstal s tím, že jsem slepý. Mám skvělé rodiče, kteří mi odmalinka říkali, že jsem stejný jako ostatní, jen nevidím. Dodávali mi pocit, že nejsem o nic horší než ostatní děti.

Přečtěte si také:

ladičPro dítě je asi důležité, když vnímá, že není „jiné“. Ale vy jste stejně trochu jiný byl, že?
Asi ano (smích). To, co mi Pánbůh sebral na očích, mi dal jinde. Mám absolutní sluch, už ve čtyřech letech jsem hrál na různé hudební nástroje, pořád jsem něco zkoušel, bavilo mě to. Naši mi postupně koupili flétnu, kytaru, klavír... A moje láska k hudbě se samozřejmě projevovala i ve škole, na hřišti, zkrátka mezi dětmi.

Vy jste chodil do normální školy?
Ne, ne, chodil jsem do školy pro nevidomé, přestěhovali jsme se kvůli tomu do Prahy, abych měl víc možností. Tady jsem pak taky chodil na konzervatoř, vystudoval jsem i obor ladění klavírů a taky začal hrát v kapele.

V nějaké studentské?
Ano, zkoušeli jsme s kluky ve sklepě, já hrál, na co zrovna nikdo jiný nechtěl hrát.

Učím děti hrát

Bylo pro vás těžké najít práci, když jste dodělal střední školu?
Nebylo to úplně jednoduché... Hraním s kapelou jsem se samozřejmě neuživil, takže jsem potřeboval nějaký stálý příjem, a věděl jsem, že ladit klavíry nestačí, i když mě to moc baví. Přemýšlel jsem, co dál, až se mi naskytla příležitost učit děti v jedné základní umělecké škole. To dělám dodnes, učím hrát na klavír a kytaru.

Není to občas náročné, když máte absolutní sluch? Některé děti nejsou až tak talentované...
To je pravda. Ale já si při přijímacích zkouškách vybírám dost pečlivě, děti zkouším, už mám svou metodu, takže poznám, jak moc mají hudbu v sobě. A beru jen ty, o kterých vím, že mají sluch. To, že pak nechtějí cvičit, je jiná věc. A můžu si za to částečně i sám, vím, že je nesmím odradit a hudbu jim zprotivit, co se někdy prostě nepovede...

To je samozřejmé, někteří lidé si prostě nesednou.
Je to tak. Některé děti mají možná i problém s tím, že jsem slepý, třeba jim vadí se na mě dívat, nevím. Ale neřeším to. Kdo má zájem a chce se něco naučit, ten doma trénuje a v mých hodinách je to pak pohoda.

Jako bych ho znovu stvořil...

Vím o vás, že kromě učení a ladění klavírů děláte i jinou zajímavou věc - restaurujete stará piana a pianina. Jak vás tohle napadlo?
To přišlo nějak s tím ostatním... Učil jsem v hudební škole a občas se mě rodiče ptali, jestli si mohou půjčit domů piano nebo jestli nevím o nějakém levnějším, které by dětem mohli koupit. Říkali, že mají možnost koupit to a to piano, jak je staré, jestli je to dobrý nápad, jestli bych se na piano nešel podívat a neřekl jim, jestli je dobré. Tak jsme se s kolegou domluvili a založili firmu na renovaci starých pian.

Jak to v praxi funguje?
Hledáme piana a pianina inzerát, pak se na ně jedeme podívat, když se nám zdají dobrá, koupíme je, kompletně zrenovujeme, naladíme a zase prodáme. Je to skvělé, když dávám nástroj dohromady, je to trošku, jako bych ho znovu stvořil...

Je znát, že hudbu a nástroje opravdu milujete.
To ano, bez zraku se dá žít, ale bez hudby bych žít nemohl.

Další zajímavé rozhovory: