Je to zvláštní pocit, když příběh, jež jste slyšela u sklenky vína, najednou čtete jako knihu. A přesně to jsem před pár dny prožila, když jsem se začetla do knihy 606 Sex Zero Sex aneb Bohové nejsou online, kterou napsala moje známá. Vzhledem k pikantnímu obsahu a svému osobnímu životu jej vydala pod pseudonymem.

Ale speciálně pro čtenářky Žena-in mi odpověděla na pár otázek, které myslím, že by vás (nejen) po přečtení knihy napadly.

knihaSama sebe ve své knize popisuješ jako 50+. Navzdory tomu věku jsi na své dovolené okouzlila egyptského lékaře z tamní vládní garnitury natolik, že za tebou přijel až do Prahy. Už jsi přišla teď s odstupem času na odpověď na otázku, proč se ženatý Arab, který má doma krásnou mladou ženu, tak zbláznil do zadané Evropanky, která není – pokud vím, ani trochu vyzývavá? Můžeš nám říct, po čem muži – asi bez rozdílu vyznání – touží?
Popravdě, mohu jen spekulovat, že touží po něčem novém, nepoznaném. Ale s jistotou to nevím dodnes. Dost často nevím, co se honí hlavou mému manželovi, a to jej vidím každý den, natož co se tenkrát honilo hlavou mému arabskému příteli. Rozhodně nejsem atraktivní blondýna, za kterou se každý muž otočí. Když už mě nutíš k sebereflexi, tak snad k tomu seznámení přispěla momentální oboustranná osamělost, žalostně prázdný hotel a moje absolutní nepřipravenost. Nejela jsem lovit, ale odpočinout si, rozmyslet si pár životních kroků a relaxovat u historie a četby. Ale uvědomuji si, že kdybych do toho hotelového resortu jela s rodinou nebo s kámoškami, vůbec bych personál nebo místní hosty nevnímala. Byli by přezíranou kulisou, která by v mojí báječné dovolené nestála za pozornost, soustředila bych se na sebe, na rodinu, svůj program, moře, výlety, koupání, drinky all inclusive... Takhle povýšeně a nadřazeně přece my Evropané trávíme své dovolené v jižních zemích. Zahleděni sami do sebe a silně požitkářští. Něco jiného je, když jedeš na expedici – tam vnímáš místní lidi jako sobě rovné. Musíš. Tam je totiž potřebuješ, vzdáš jim úctu, mluvíš s nimi, vyměňuješ si poznatky a zkušenosti. Byla jsem i na takových cestách. Takže možná za to seznámení mohla moje rozpolcenost i samota, snaha neurazit, být slušná, mluvit s někým.

Říkala jsi mi, že někteří čtenáři dokonce tvému vydavateli napsali, že se kniha dobře čte, ale že nevěří, že by se něco takového mohlo obyčejné české turistce stát. Nějaký plavčík, to snad jo, ale lékař, a ještě v tak vysokém postavení, to už je trochu fantasy podle nich. Sama vím, že i do komentářů pod některé skutečné příběhy, které připravujeme pro čtenářky magazínu Žena-in, čtenářky píšou, že si to vymýšlíme, aby bylo o čem diskutovat. Proč myslíš, že to tak je? Obě jsme se přece shodly, že život píše ty nejlepší příběhy, které by lecjaký redaktůrek ani nevymyslel…
Pak musím těm čtenářům vzkázat, že obyčejní lidé žijí obyčejné životy. A změnit to mohou jen oni sami. Zkuste třeba být jeden den pozitivní, vstřícní a na všechno odpovídat ANO. Měli byste ctít, že se slovy jde pak ruku v ruce akce. Co odsouhlasíte, měli byste i vykonat. Uvidíte, že váš život dostane šťávu. Určitě má každá žena v sobě nějaký drive, byť léta skrytý, který ji donutí na situaci či na příležitost zareagovat. Jsem v knize hodně otevřená, ale není to vždy naivnost. Abych mohla některé situace, kterým jsem se pak sama divila, prožít, musela jsem si být alespoň trochu jistá sama sebou. Sebevědomí některým ženám chybí, některé jsou sebevědomé až moc, až se jich muži bojí. Zdravé sebevědomí možná i přitahuje.

Ve své knize – i když ukryta pod pseudonymem, popisuješ velmi přesně svůj život, nevěrného manžela, se kterým roky bojuješ a zažila jsi od něho i agresi, domácí násilí a hádky. To vše před tím, než jsi prožila tuto romanci. Svět je malý. Neobáváš se, že si někdo dá dvě a dvě dohromady a prostě tě tam pozná?
Jasně, že mám obavy. Ve svém okolí se nikde moc nezmiňuji, že mi vyšla kniha. Ale ono by se to mohlo provalit i na druhé straně. Můj arabský doktor samozřejmě netuší, že z našeho „románku“ vznikl román. Jedním dechem se musím obávat i o jeho osud. Nežije totiž v liberální společnosti jako já. Vždyť jel na svatou pouť do Mekky, a přitom si po telefonu ladil randíčko s vdanou běloškou. A bylo to pak randíčko se vším všudy a následovalo jen pár dnů po tom svatém aktu ve svatém městě. To je na ukamenování. Nechci malovat čerta na zeď, ale můj vydavatel se v květnu zúčastní v Holešovicích knižního veletrhu Svět knihy. A patronem letošního ročníku je právě Egypt. Netuším, co z toho vzejde. Snad to ustojím.

V závěru knihy jsem si pomyslela, že kdyby si ten příběh někdo vymyslel, ukončí jej po jeho první návštěvě Prahy, nenechal by to – sklouznout do reality, kdy najednou přicházejí rozpaky a nečekané konce, čímž nemyslím rozchod, který možná čtenářky napadne jako první. Čím si vlastně vysvětluješ jeho postoj, proč chtěl mít ze žhavé milenky svou sekretářku?
No právě, mám rozpačité začátky, nečekané konce a jen to, co je mezi tím, si dokážu užít. Za vše se ale platí. A role pracovité sekretářky by asi měla být tou platbou, kterou mi osud za romanci s doktůrkem naúčtoval.

Obecně se mi tvoje zajímavá sonda do mužského světa líbila. Samozřejmě ta exotika tomu dávala dobrodružný nádech, na druhou stranu jsem tam poznávala řadu charakteristických příhod, které by klidně mohl dělat Pepa z Horní Dolní u nás. Jak to třeba bylo s tou zprávou o krásné dívce, kterou potkal a poslal ti ji, když jsi za ním odmítla jen do arabského světa. To jsem v knize nenašla. Vysvětlil to pak nějak? Měla jsi snad žárlit? Opravdu to takto funguje?
Ne, nikdy jsme se k tomu nevrátili. Nabyla jsem dojmu, že obzvláště Afričané nepovažují za nutné ženám cokoliv vysvětlovat. Diskutovat s nimi více, než je situačně nutné. Asi to plyne z běžného faktu, že tam si mezi sebou dvojice nevytvářejí vztah, formovaný dobou „společného chození a ujasňování postojů a názorů“. I dnes dívce vybere manžela rodina, rodičové se domluví, role a funkce v rodině jsou historicky dané – a basta. Ženy tam obecně nejsou na stejné úrovni jako muži. Zjednodušeně – já také nevysvětluji svému psu, že jsem se zdržela v práci, a že proto půjdeme na vycházku o hodinu později. Prostě jdeme později. Tak nějak to tam funguje mezi mužem a ženou. Občas jsem měla problém se svojí hrdostí a sebevědomím. Jindy jsem se tomu všemu usmívala a neřešila to. Ani tu krásnou dívku.

Líbí se mi, jak v knize nevtíravě vzděláváš čtenáře v oblasti arabského světa. Je v ní spousta zajímavých postřehů, které mají logiku. Díváš se nyní na některé události tam jinýma očima?
Bože můj a bože jeho, já nikoho nevzdělávala. Sama jsem žasla, když jsem měla šanci právě díky svému ANO poznat i tu druhou stranu arabského krajíce. Například místní arabskou galerku, životní styl, vztahy v rodině, vztah k internetu, jejich modlitby i porno stažené v mobilu, touhu pracovat v Evropě, i když navenek nenávidí všechno, co nepochází z Koránu. A mohla jsem to vidět a poznat hlavně proto, že jsem se do těch míst vypravila sama. Kdybych cestovala s rodinou nebo kamarádkou, nikdy by se mi to nestalo. Dnes se však na vše dívám optikou toho, co se později po arabském jaru stalo. Mám teď na mysli radikalismus a terorismus, Paříž, Dánsko, hrozby atd. Víš, evropská civilizace stojí na třech pilířích, na antické (řecké) kultuře, na římském právu a křesťanské morálce. Je to synergie tří kvalit. Můžeš o nich diskutovat, pochybovat, hledat. V arabských zemích je vždy jen jedna pravda, a tu představují Alláh a Korán. Narodíš se a už jsi muslim, když pochybuješ, ztrestají tě, když se víry vzdáš, tak tě v rámci práva šáría usmrtí, aby rodina nepadla do hanby. Nemáš volbu. Vzdělaní lidé se ve 21. století, charakteristickém právě internetem a online světem, té Alláhově diktatuře, vzniklé v 7. století, trochu brání, a když to veřejně nejde, tak se rychle přizpůsobují. Jsou velcí pokrytci – jinak se chovají v soukromí a něco jiného říkají navenek. My Evropané nejsme lepší. Podobné to bylo u nás v době fašismu či socialismu – lidé měli dvě tváře, aby přežili. Arabové už takto žijí 14 století, mají dvě tváře a navíc, protože vždy museli jen a jen poslouchat, i nedostatek hrdosti.

Na závěr se nemohu nezeptat: Skončilo to úplně? Už žádný MY DEAR DOCTOR? A asi trochu pošetilá otázka – kdyby se vrátil čas, udělala bys něco jinak? Třeba hned na začátku, nebo uprostřed, případně na tom konci-nekonci?
Můj děda, ano, ten z příběhu, co si vzal židovskou babičku, mi říkal, že život má několik jednoduchých rovnic, na které stačí selský rozum. Nemám ráda kdyby, protože dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tu šanci již nedostaneš a jen se zbytečně opíjíš tou myšlenkou... Ještě pár měsíců poté mi psal a volal. Nechtěl to vzdát, teď už sama nevím, zda jako businessman, nebo milenec. Víš, popravdě musím říct, že jen párkrát v životě jsem litovala toho, co jsem udělala. A asi stokrát toho, co jsem neudělala nebo se bála udělat. To, co jsem zažila, byla pro mě arabská univerzita. On byl skvělý profesor a já docela vnímavá žačka. A snad i naopak. Hlavním výsledkem toho „sexykurzu“ je naše vzájemná tolerance. Sex, jako forma komunikace mezi lidmi, je určitě lepší než současný terorismus. Kdože nás vyzývá: Milujte se a...?“

Čtěte také:

Reklama